(Ne)moc přítomného okamžiku

Žiju jako ve snu, ale spát se mi nechce. Vnímám tvůj pohyb, tak tiše a lehce. Plížíš se kolem, a občas mě zasáhneš silněji než bumerang. Vržený sice opatrně, ale tak přesně, že zasáhne to nejniternější JÁ. To které touží.A pláče.

Za svůj život už jsem přečetla nespočetné množství kuchařek na šťastný život. Prošla si terapiema, konstelacema, vykládala si karty, hledala odpověď ve hvězdách a ve vesmíru. Všude. Jedinou odpověď kterou jsem vlastně našla, je to, že si mám dávat velký pozor na to, co vysílám. Protože ať už dříve nebo později, moje prosby a přání byly vždycky vyslyšeny. Možná v trochu jiné formě, než jsem si představovala, ale ne vždycky ta forma byla špatná. 

Nicméně, co si budeme nalhávat, jsem nekonečný snílek. A dá se říct, že si pořád tak trochu myslím, že žiju v nějakém hodně divném snu. Nechápu, jak jsem se ocitla na druhé straně planety, dějí se mi věci, které úplně nedokážu vysvětlit "zdravým rozumem". A mám spoustu otázek, na které stále nenacházím odpovědi. 

Říká se, že jsme všichni strůjci svého vlastního vesmíru. Kráčím po ulicích a pozoruji lidi, kteří se zjevují v tom mém, a říkám si, že pokud je tohle tvrzení pravdivé, tak bych ráda prozkoumala tu část mého mozku, která tvoří ty lidi okolo. Jak je možné, že ti lidi vypadají všichni stejně ? Jaktože ve své podstatě už dopředu dokážu odhadnout, jak se daný člověk bude chovat, co bude říkat, a jaké je jeho přesvědčení? A pak potkávám tvory, kteří mi zamíchají mozkovnou natolik, že si sama nejsem vlastně jistá, kde je ta "pravda"? 

Malá ukázka: Před pár měsící jsem potkala člověka, který je na den stejně narozený, na hodinu, po přibližném prozkoumání přesně na druhé straně planety, má úplně stejné špatné návyky, stejné názory, stejné rodinné problémy, stejné cíle a ideály, a navzájem jsme se zároveň odpuzovali jako dva totální protipóly? Matka příroda asi před osmadvaceti lety nedomyslela, že by jeden z nás mohl cestovat na druhou stranu? Nebo byl jen poselství od vesmíru, který mě nabádal ke krokům potřebným ke změne ke zkvalitnění života? Nebo prostě chyba v Matrixu? 

Začínám tak nějak pochybovat úplně o všem. Začínám pochybovat jestli vůbec existuji. Občas mám nutkání si sáhnout na lidi, se kterými se vídám, jen proto, že si nejsem jistá, zda jsou skuteční. 

Jakoby jsou a jakoby nejsou.Ale přesto je miluji. Přesto mě baví. Ti lidi, jsou esencí mého života. 

A tomu se říká láska.