Všichni žijeme ve snu

..a ne vždycky ten sen musí být noční můra. Někdy ten život může být přesně takový, jaký jsme si ho vysnili. Ale občas se prostě stává, že to, co bylo našim snem dříve, se stane realitou.A my už ten sen vlastně tak úplně nechceme.

Tancuji ve víru vlastních myšlenek. Vlastních představ. Žiju vlastně přesně takový život, jaký jsem si dřív vysnila. Žiju v zemi, která mi dala možnost nového začátku. Možnost se znovu začlenit do společnosti a fungovat. Jsem vlastně zářným příkladem toho, jak signály vysílané do vesmíru fungují. Mám co jsem chtěla. Je to tak. 

Kdysi dávno, vlastně mi to připadá už tak trochu jako věčnost, jsem potkala člověka, který mi připadal dokonalý. On mi vlastně pořád připadá dokonalý. Dokonalý, protože každý z nás je dokonalý v podstatě, ve které funguje. Dal mému životu jakousi formu. Dal mi zázemí. Dal mi rodinu. Jistotu.  Dal mi vlastně všechno, po čem jsem kdy toužila. Když se vedle něj probouzím, říkám si, jak je možné, že jsme se spolu dostali tak daleko. Byla tam nepředstavitelná dálka. Jiné ženy. Jiní muži. Okolnosti běžného života, kdy najednou tu svojí modlu vidíte po ránu, kdy se oba dva budíte z neskutečné kocoviny a vlastně vůbec nevíte, jestli jste na té správné planetě, a o co tady vlastně sakra jde. Ve své podstatě tak trochu víte, že ten člověk je vašim prokletím. Je. Protože to prokletí spočívá v tom, že víte, že máte společné věci, které by jste ze svého světa milerádi vyřadili. Alkohol. Noční život. A tyhle všechny světy, které vás oba vyvádí pryč z reality, do které nepatříte. Ale pak se ráno probudíte, přijde objetí, které se nedá nahradit ničím jiným než dalším objetím, a jste v tom zase zpátky. A zároveň víte, že vás oba asi čeká cesta, která vás z tohohle nesmyslu jednoho hezkého dne dostane ven. Že si prostě máte něco předat. A i když nevíte, jestli se zrovna váš příběh zapíše do historie, jste prostě Bonnie a Clyde. Lady a Trump. Nebo tak něco. 

Ještě před pár týdny byla moje mysl zatemněná člověkem, kterého jsem potkala někdy na půlce cesty k mému dobrodružství u protinožců. Byl tam, a vlastně nebyl. Existoval, a vlastně pořád existuje, ale dá se říct, že tak trochu virtuálně. Cítila jsem lásku. Lásku, která nikdy nemůže dojít naplnění. Nemůže, protože nikdy nebyla opětovaná. Neříkám, že nikdy nebude. Ale ne teď. Teď se prý mám soustředit na to, co se děje právě teď. 

Právě teď se děje to, že nesmyslně pluji v událostech posledních dní. A moc nevím, co si o nich mám myslet. Nevím co se děje v něm. Nerozumím okolnostem, a nechápu, proč se rozhodl, tak jak se rozhodl. Já bych to měla přijmout. A změnit svoji cestu. Dělat věci, které jsou rozumné a očividně podstatné...Jsou to kroky, které mě na pár let přiváží k místě, kde se necítím doma. Kde mám možnost "něco" dokázat. Být "někým" a existovat. 

Nejhorší na tom je.. že moje duše chce jen prostě být, a je jí tak trochu jedno kde. Chci žít, dýchat, potkávat lidi, vnímat krásu světa a své vlastní duše, učit se a růst. Ale na druhou stranu vím, že nejsem spokojená ve vidině malého života. Nechce se mi posunovat moje potřeby na poslední místo. Nechce se mi být nekonečný nomád. Jak z tohohle ven? 

Nevím.