V zajetí

Svoboda. Je? Existuje vůbec? Je někdo z nás doopravdy svobodný? Co to vlastně znamená svoboda? A proč po ní tak neskonale toužím? Poradí mi někdo návod na život? A ve své podstatě.. O co tady sakra jde? 

Protože ať už se na to dívám z jakékoliv pozice, pořád nenacházím odpovědi na nejjednodušší otázky. Jsem v zajetí. Jsem v zajetí sebe sama, ztracená v překladu. Nevím, nechápu, nerozumím. Ač sama v sobě vím, že znám dopředu odpověď na všechno, tak vlastně nevím vůbec nic. A fascinuje mě ta moje vlastní rozpolcenost. Fascinuje mě, že mi vlastně nikdo nerozumí. Ani nemůže. Protože nerozumím sama sobě. Jednu chvíli je všechno jasné, a v pořádku. Vlastně vím, že jsem v Austrálii, protože je to moje rozhraní. Je to moje rozhraní, které mi má pomoct se rozhodnout, kudy se chci dát. A kam nasměrovat svoje kroky. A tak studuju taneční školu. A tak pracuji skoro každý den, a šetřím ty divné barevné papírky, které kdovíproč prý mají nějakou hodnotu. Šetřím je na to, abych se posunula někam dál. Ale vlastně kam? 

Před více než rokem jsem poznala jednoho člověka. Kdovíproč, jsem s ním propojená na úrovni, kterou (zase a opět) nedokážu vysvětlit ani sama sobě. A to propojení je ve smyslu takovém, že chci být vlastně jím. Chci žít svůj život tak, jak žije on. Ale nevím proč to chci. Nejsem si jistá, že mě udělá šťastnou. Nevím jestli ho ještě někdy v životě potkám. Jediné co mi zbývá, je věřit. Ale nejhorší na tom celém je to, že chci, aby mě viděl takovou, jakou chci být. A já chci být jím. Jenže, úplně stejně vím, že nikdo v podstatě netouží potkat sám sebe v jiné podobě. A jakoby, jediná možná cesta je zůstat sama sebou a doufat. Doufat, že mi vesmír jednoho hezkého dne umožní být natolik spokojená s tím, co právě kříží moje kroky a doufat, že ta křížovka dá smysl i jemu. 

Pak taky vidím věci. Vidím své nejlepší přátele. Vidím holku, kterou znám celý život, a která mi byla nejblíž k srdci jak někdo může být. Vidím ji, a vidím jak vlastně moc neví, jak se ke mě má stavět, protože ten bond a cestu k mému srdci nejednou porušila. Vidím ji jako zraněného psa, který si ve své podstatě vyměnil místo se svým pánem. A teď vlastně tak trochu neví, jak na to. Sice si žije svůj život na opačném konci planety, život, který si vysnila. Ale pořád tam zůstává ten černý flek. Protože ví, že některé věci, prostě nemůže vzít zpátky. 

Koukám na chlapce, který mi byl ve své době blíž, než by si dokázal představit. Zahodil možnost mě mít v životě několika kroky, které jsou tak trochu mimo moje chápání, ale budiž. Zůstal ve své kuličce a zkouší. Zkouší, jestli je ta cesta zpátky. Není. A ač nastavuji sociální obličej, jakoby nic, tak prostě není. Posral to. Hodně. 

Koukám na dalšího chlapce, a jsem hrdá. Jsem hrdá na to, kam se posunul. Kde je. A že je v mém životě pořád. Ačkoliv na druhé straně světa, naše láska mě provází denodenně. Vzpomínám na momenty, kdy jsem se probouzeli vedle sebe. A tak nějak vím, že se naše cesty zase spojí. Protože tohle nebyl konec. A asi ani nikdy nebude. 

Koukám na kamarádku, která čeká dítě. Čeká ji s člověkem, kterého miluje. Ale děsí ji to. Děsí ji ta podstata mateřství. A já se vůbec nedivím. Protože už jen ta chvíle, která musí jednoho krásného dne přijít, jakože porod, to je jen začátek cesty, která asi nejde nikomu vysvětlit. Prostě se ta blížencovská povaha musí trochu změnit. A už nejsem jen já a to druhé. Už jsme minimálně tři. A poper se s tím. 

Stojím na kraji skály a padám dolů. Mám rozpažené ruce a vím, že už není úniku. Padám tam, kde už domněnky nemají místo. Kde už neexistují smalltalky. Kdy už nikdy nebudu předstírat, že mě zajímá, co říkají ostatní. Kdy už si nebudu myslet, že můžu spasit svět. Kdy už asi už prostě půjdu s tím flow.  

Paradoxně, vlastně tohle není vůbec to, o čem jsem chtěla psát. Chtěla jsem napsat svůj vděk. Vděk za to, že znám Karolínu. Znám ji teda jenom povrchně, protože dřív, než se naše cesty mohly více spojit, moje kroky vedly jinam. Ale jen to, že ta žena je vychovaná stejnou zemí, a stejně si dokáže udržet fluidum, kterým mě fascinuje ve svých fotografiích. To se počítá. 

Vděk za to, že znám Lolu. Další ženu, která nejenže zvládá vychovávat své dvě úžasné děti, ale taky překračovat strasti všedních dní, které nejsou vždycky úplně jednoduché. Bojuje za svůj sen. A při tom všem nezapomíná se starat o ostatní bytosti, které se objevují v jejím vesmíru. To je něco, zač si ji nesmírně vážím. 

Aneta. Tady asi nejde napsat víc, než že to, jak se tato bytost pere se svým životem, je velmi vzácné. Možná si myslíš, že ti někdo kdysi dávno vzal tvoji osobnost. Ale tak to ve své podstatě vůbec není. Ta osobnost tady vždycky byla. A je. Jsi dokonalá. Jsi matka dvou úžasných bytostí. Zvládáš své manželství, které není vůbec jednoduché. A za to si tě budu vždycky vážit. 

Víte co vlastně? Celý tento článek je ve své podstatě věnovám vám všem. A proč? Protože tak trochu v sobě vím, že my všichni tak malinko víme, že ač kolem sebe máme hromady lidí, tak se s tím vším musíme prát sami. Nikdo nás nikdy neučil, jak žít. Jak být. Jak milovat. Vrhli nás do tohoto světa, a prostě se poserte. A někteří z nás to tak trochu nedali. Ujeli si na fetu, chlastu, sexu, jídle, Umění. Prostě na něčem. Čemkoliv, co nás vytáhlo z toho nesmyslu, kterému se říká život. 

A jen tak nakonec. 

Jsem holka z Valašska. 

No matter what.