Prokletí hvězdných dětí

Nevím kdo jsi, nevím, kudy vedou tvé kroky a nevím jak se vypořádáváš s běžností všedního dne. Jediné co vím, že tam někde jsi. Že v tom nejsem sama. Že to nejsem jen já, kdo čeká na zázrak. Nejspíš je to tak. Jsme děti hvězd.

Můžete si myslet že jsem blázen. A je to tak v pořádku. Budu ráda bláznem do takové míry, do jaké se nebudu muset ztotožnit s něčím, co mi není vlastní. My všichni jsme individuality, jsme duše uvězněné v tělech, které stárnou a chátrají, a nám byl vyměřený určitý čas na tomto světě. Někteří z nás se s největší pravděpodobností spokojí s tím co je. Co vidí. A co pro ně znamená být "tady". Ale já tak trochu věřím, že je mnoho z vás, kteří mají v hlavě takovou malou komůrku, která tak malinko tuší, že nejsou tak úplně "doma". Že to, co zažívají, není přesně to, co by je uspokojovalo. Možná jste byli vždycky tak trochu divní. Možná vás bavily jiné věci než ostatní. Možná jste se nikdy nedokázali tak úplně zařadit. Ale bohužel, jak už to ten systém tady na téhle planetě chce, jste se přispůsobili. Vystudovali. Vdali/oženili se. Máte děti. A ve své podstatě žijete takový ten "spokojený život". Ale možná taky ne. Možná se tohle všechno kolem vás děje a vy máte stejně pocit, že něco není v pořádku. Když jste byli malí, tak se vám děly věci, které se lidem okolo zdály divné/špatné/zvláštní, a sami jste si je nedokázali úplně vysvětlit. Viděli jste bytosti, které byly pro ostatní lidi neviditelné. Slyšeli jste věci, které jiní neslyšeli. A vnímali jste něco, co se tomuto světu vymykalo víc, než by dokázal kdokoliv jiný pochopit. Ale protože vás okolí přesvědčilo o tom, že to není v pořádku, tak jste od toho opustili. Šli jste dál. Šli jste s davem. To je v pořádku, za to se nemusíte stydět. 

Ale pamatujete na tu krásu? Na ty chvíle, které vám přinášely víc, než jakákoliv hodina ve škole? Jen ty momenty, kdy jste měli možnost být sami v lese, naslouchali jste písni stromů a věděli, že jste součástí téhle nekonečné nádhery, věděli jste, že jste tady proto, aby jste tuhle krásu uchránili a předali dál? Možná vás taky šikanovali. Možná jste byli prostě ten outsider, kterému nikdo nerozuměl, protože vás nezajímal fotbal, a ve své podstatě vás nezajímalo nic, co tahle realita nabízí. Možná jste taky neustále navazovali kontakty s lidmi okolo, a nic z toho vás nenaplnilo. Možná taky koukáte na vlastní rodinu, a absolutně nechápete, jak může být ta krev tou vaší.  Možná jste teď single, sami. Jakoby. Všichni vaši přátelé zakládají rodiny a mají děti. A vám to přijde jako největší nesmysl, protože víte, že na tomto světě je velké množství bytostí, které postrádají lásku. Možná taky nedokážete pozřít maso, protože víte, že zvířata jsou jen součástí tohoto vesmíru, a že jsou tady od toho aby rozdávaly radost, ne od toho, abychom z nich dělali otroky, nebo je konzumovali. Možná budujete kariéru a vlastně tak trochu víte, že je to naprosto zbytečný krok, protože jen pokračujete v něčem, co vám bylo předloženo, ale vás to neudělá šťastnými. A s největší pravděpodobností sledujete nebe. Koukáte na hvězdy a sami sebe se ptáte, jak je možné, že vás vaše vlastní rodina ještě nevyzvedla. Protože to víte. 

Jste děti Universa. Hvězd. Vesmíru. 

A naše poslání je různorodé. Někteří z nás byli vysláni, aby dokončili svůj úkol. Někteří z nás jsou tady, aby planetu Zemi udrželi v symbióze. Někteří z nás pykají za svoje činy. Protože ať už se na to díváme z jakohokoliv pohledu, Země je peklo. Je to svět, který se nedokáže sjednotit.. Nerozumí tomu, že jsme všichni jedno. Mění se, jistě. Ale nekoresponduje s naší jemnou duší, která netouží po rozdílech. Netouží vlastně po ničem jiném, než po tom, co pozemšťané nazývají Láskou. My toužíme po tanci mezi hvězdami, který posune chápání života jako poslání. Jako možnost rozsévat energii, která udělá všechno jednodušším a krásnějším. Toužíme po momentech, které Pozemšťanům motají hlavu. Toužíme po tom se vzdělávat, byt lepší. Toužíme po souznění, které nepřichází. A nepřichází proto, protože jsme si zakázali být sami sebou. 

Věc, kterou jsme si sami sobě zakázali, jsou hlavně ty reality, které Pozemšťané nazvali sny. Ve své podstatě jsou to pouze budoucí plány. Ty sny prý nemůžeme žít, protože systém. Protože se nehodí, abychom cestovali, když už jsme na tomto světě určitou dobu. Protože to se prostě nedělá. Protože už je ti třicet, a měla/měl bys mít kariéru. Rodinu. Něco dokázat. Co?

Co je to něco? 

Co je to, za čím se Pozemšťané honí? Nazývejme to štěstí. Když ti je přes třicet, a nemáš dům, rodinu a kariéru, je to špatně. Proč? Protože to někdo řekl. Kdo? Nevím. 

Krásná práce, jakoby. 

Stala jsem se Pozemšťanem. Kdysi. Jakoby. A už mě to moc nebaví. Takže s největší pravděpodobností o mě ještě uslyšíte. 

Ale až o mě uslyšíte, budete kroutit hlavou. 

Protože já nejsem Pozemštan, sorry. 

Díky za to.