Sen

Vlastně všechno co mi zbylo je sen. Sen o dokonalosti momentu, kdy se opět shledáme. Žiju ve snu, probouzím se do reality, ze které unikám tím, co jiní považují za realitu. Světe, proč jsi to dopustil? Proč se z nás stalo stádo? 

Co uděláte každé ráno jako první? Nevím jak vy, ale já kontroluji telefon. Kontroluju tu divnou krabičku, která mi ukazuje vlastně takové ty poslední záchvěvy "přátelství" lidí, které jsem už neviděla třeba rok. Třeba taky dva. Třeba i víc. 

Připadá mi tak trochu, že se probouzím z nějaké hodně divné noční můry. Jsem na opačné straně světa, daleko od lidí, které miluji. Ovšem, otázkou nastává.. milují ti lidi i mě ? Je to přátelství tak silné, že nejsem vždycky ta první, která se snaží o nějakou interakci? Jak to teda doopravdy je? 

Může se zdát nekonečná, tahle píseň co v srdci mám.  Pamatujete si na tu kauzu, kdy zemřela Iveta Bartošová? Všichni se divili. Udělali jsme z toho velké haló a psalo se o té ženě jako o někom, kdo nezvládl nátlak kariéry. Stejně jako v posledních dnech Chester Bennigton z Linkin Parku. Všichni si ty lidi pamatujeme, protože je to pro nás taková vzpomínka na dětství. A teď máme obrovskou potřebu s celým světem sdílet, jak moc nás to zasáhlo. Krásný. Jakoby. 

Ale ve své podstatě vlastně vůbec ne. Spíš je to smutný tyvole. Je prostě smutný, že jsme díky smartpohonům, těm internetům a podobným krávovinám tak trochu zapoměli žít. Tak trochu jsme zapoměli jaké to je jen tak sedět vedle sebe a koukat na hvězdy. Tak trochu jsme zapoměli na to, že jsou kolem nás lidi, kteří by pro nás udělali poslední. Naší prioritou se staly lajky na fejsbůku. A podobný pi..iny. 

Jsem na druhém konci světa proto, abych se zase našla. Ne že bychs se někdy ztratila. Ale spíš proto, abych si uvědomila to, že to hnízdo, ze kterého jsem vypadla, pro mě vždycky zůstane tím nejteplejším místem na planetě. A i když mě tam pořád něco táhne zpátky, tak se sama sebe ptám, zda budu v tom hnízdě pořád doma. Nevím. A možná to nevím proto, že si tak nějak vnitřně uvědomuji, že jsem sama strůjcem svého vesmíru. Jako my všichni. 

Někteří z nás opustili své první lásky. Někteří z nás s nimi zůstali a bojují. Někteří z nás stále doufají, že někde najdou tu spřízněnou duši. Ty, kteří nám budou česat vlasy, až sami nebudeme moct. 

Stýská se mi a zároveň se tak trochu bojím. Nebo respektive - bojím se hodně. Proč ? Protože i když nepředpokládám, že vy, přátelé, které pořád uvnitř sebe miluji - budete tohle číst - vy všichni už máte ty vlastní světy. Svoje rodiny. Partnery. Práce. Najde se tam ještě někdy místo pro mě ? Nebo je tenhle čas o tom si vytvořit ten svůj vlastní vesmír a na ty ostatní se dívat jako na potencionální možnost interakce a možná jako na možnost si říct s další kámoškou u kafe, jak jste vlastně věděly(i) že ta Lucie si vlastně nikdy nikoho nenajde a polechtá vám to ego v tom, že jste dokázaly(i) a vydržely s někým kdo vás (eventuelně) naplňuje a miluje? 

Hele, já jakoby vím, že jsme zestárli. A že některé věci se už prostě nikdy nevrátí. Ale já jsem stará romantická duše, která je pořád tak trochu ve Viganticích na kulaťáku a tancuje mezi těmi svými.  A tak trochu toužím po ohništi, u kterého budu pít víno z krabice, a budu vědět, že je vlastně všechno v pořádku. 

Stárneme. Rosteme. Já vím. 

Ale láska nezná hranic. Láska ví, kde je začátek. Ale nezná konec. 

Alespoň v mém případě.