Živote, o co ti sakra jde...

K tomu, abych navázala v sobě atmosféru podzimního pochmuru, nepotřebuji koukat z okna, nechat kočku se mi otírat o kotníky, a poslouchat praskot ohně v krbu. Nepotřebuji, protože nemůžu. Nemám kočku, krb a vlastně ani to okno. 

Pluji tou nesmyslnou řekou života. Občas napadnu na průzračný pramen, který mě přehoupne přes kameny, lehce, snadno. Ale většinou se brodím bahnem. Jako bahenní žena, které nemizne z tváře úsměv, maska, ta silná vrstva zaneseného bahna, která nejde smýt. 

Jaký to obrovský paradox. Ještě před několika lety, před dekádou událostí, které mě vedly cestou ne úplně neznámou, jsem tak zablácená nebyla. Nějakým zázrakem jsem si dlouho dokázala zachovat tu bezbřehou systematickou naivitu. Tu, která mě učila, že láska znamená to, že si najdu muže, se kterým se dokážu pomilovat i po deseti letech společného života - bez toho, aby se mi z něj zvedl kufr. Kdy na tento už tak solidně zkurvený svět přivedu pár dětí, které se budou podílet na ničení planety, seknu se v prvním zaměstnání na x let, budu mít pravidelný příjem, ztloustnu na XL, což je v pohodě, protože jiný koce z kanclu mají přece XXL, takže cha -  žádné dluhy - samozřejmě krom hypotéky, což přece NENÍ dluh - kdy se zavážu státu na dalších xlet života a pak se jednoho krásného dne probudím, a zjistím že jsem vlastně celý život chtěla hrát divadlo. A ještě tomu budu říkat spokojený život.  No tak dobrý, to asi jakoby úplně ne. Tohle si nevyberu.

Teď ležím v Londýně, v nekřesťansky drahým pronajatým bytě, za který sem dala svůj poslední cash a říkám si, kde tak asi budu za dva dny. Nemám "pořádnou" práci. Byt jen na týden. Kde budu zítra? Za týden? Nevím. A víte co? Srandovní je na tom to, že jsme na tom všichni stejně. Protože i vy, co sedíte v těch kanclech, máte či nemáte děti a hypotéky, to taky nevíte. Sice máte kus papíru, který "zaručuje" že když se někdo z vedení rozhodne, tak ještě dva měsíce se můžete popelit v té škatuli, než nastoupíte na pracák a budete se pak půl roku třepat, aby pány nahoře nenapadlo zas o cosi zkrouhnout podporu, páč jinak budete tiše trpět rozbitý boty a díru v zubu. Ono ne prostě všechno je tak easy jak to zní a vypadá. A ne to, co žijete, je vždycky pravda. Za sebe jsem ráda, že dokážu pojmenovat věci, lidi okolo,události, a sama sebe pravými slovy. Což, někteří z vás neumí. Já to taky neuměla. 

Na Instáč nepostujete fotky z problitýho rána v kanclu(včera byl přece meeting tak trochu do rána), protože by vypadaly blbě vedle včerejšího "vlastně vůbec nejsem namalovaná a nechystala jsem se čtyři hodiny- jo a samozřejmě "nofilter" stejně to nikdo nepozná" postu, který chytal víc srdíček, než včerejší vyfocená dlabka na "obchodním" obědě, který musel zacálovat klient, protože vám nezbývá na nic jinýho než nájem předraženýho pokoje na předměstí. 

Taky se nechlubíte prošoustanými nocemi, které jste vyměnili za ubytování gratis a večeře v některé z evropských metropolí, abyjste si mohli hodit na některou ze socsítí jak jste děsně kosmopolitní a moderní žena či muž okolo třicítky. To radši namlátíte čtyřicet fotek z metropole naráz, abyjste nemuseli myslet na to, za jakou cenu je ona "svoboda" vykoupená. 

A už vůbec nepřiznáte deprese z nonsence práce, kterou vás sice závidí spousta vašich "imaginárních" přátel, kteří rubou osmičky za pásem nebo v kanclu u vyplňování daňových přiznání, ale vám přidělává vrásky, protože jakožto "freelancer/ka" se měsíc co měsíc třepete, aby vám přišla výplata, protože něčím musíte zaplatit ten předražený byt na předměstí. Anebo, co hůř, jako síoufaunder zaplatila výplaty těm svým frílencerům.

Těch nespočet "friends", kteří vám přináší roztomilé povrchní uspokojení v podobě palců a srdíček a urputného lechtání ega při setkávání podobných ztracených dušiček - tak přesně tolik jich odtáhne ruce pryč , až se jim nebudete hodit do krámu. Až nebudete sdílet stejnou filozofii povrchního světa a zmiznete z dohledu. Ať už virtuálního, či osobního. Až prostě nebudete to pravé na společná selfíčka, protože nebudete dostatečně cool a in a po vašich zádech se nebude mít "kámoš" kam vyšplhat/zneužít vašeho času/vybrečet se na rameni/vypít s vámi lahev levnýho vína, páč zrovna nikdo jinej není po ruce. Ale to, že se pak měsíce neozve, že se ten kontakt přeruší "samozřejmě vůbec neznamená že se máte míň či víc rádi, přece". Ten "kámo" totiž potřebuje "čas na sebe a prostě být a dejchat" protože to říká Osho, a Osho ví všecko. No,ono je to trošku jinak.  Ono to totiž znamená, že na toho druhýho zvysoka serete a hrabete si na vlastním písečku, akorát se to bojíte přiznat na plnou hubu. Anebo je vám pocit druhého jednoduše úplně u pařátu.  

Blbě se to poslouchá a ještě blběji se to píše. V tom rádoby perfektním světě, kdy se i z jabka ze zahrady stala biofértrejdová paráda a ze songů, na který jsme na vesnických diskotékách propotili nejedno tričko famózní oldschoolový elpíčka pro teen indie fajšmekry - v tomhle světě se pravda nenosí stejně jako špinavý kalhotky a hadry z konfekce, protože jsou moc mainstream, a nedejbože aby se roznesla šeptanda že tam pořád nakupujete, když přece víte význam slova sweatshop, psali to na čiličili, že.

 Jo, teď si možná říkáte, že jsem tak trochu kunda. Jako asi jo, jsem. Ale alespoň jsem taková ta kunda co si konečně nelže do kapsy. 

Díkybohu za to.