Vím co chci, a ono to nejde.

..protože kdyby všichni na světě měli to, co chtějí, Mars by byl plný nezaměstnaných kosmonautů. A tak to bezesporu je. Nicméně, přiznávám, že odmítám být obětí systému. Kdybych měla chcípnout hlady. 

Nevím jak u vás, ale u mě v životě přišla taková malá krize. Navenek se zdá všechno v pořádku. Instagram nakrmen, píšu na Macovi venku na zahradě u svého bytu v Berlíně, piju pivo, a nechcípám hlady. Tohle všechno je docela okej. 

Ačkoliv, dle Maslovovy pyramidy by měl přijít teď ten moment, kdy bych měla krmit to něco uvnitř. Kdy už jen ty hezký fotky na Instáči prostě nestačí, a duše prahne po něčem opravdovějším. A jak už to u žen v mém věku bývá, přichází ona dedukce nad tím, cože to vlastně chci. 

Jakoby spisovatelka, jasný. Píšu knihu. Moje psaní knihy vypadá zhruba takhle: Ráno vstanu, protřu oči, umyju si zuby, umyju nádobí, uklidím si pokoj, z jehož podlahy by se dalo pomalu jíst, hodím si půlhodinu Pozdravu slunci, pak si vyběhnu zaběhat, už je čas oběda, tak uvařím, pojím, notebook se vyčítavě dívá, tak ho přesunu na balkon, ty vole, svítí moc slunko, čas na Family guy, jeden díl, druhý, třetí, no vlastně, já bych si měla v tom Berlíně najít "pořádnou" práci, tak si sednu k vyhledávači, jeden job, druhý, třetí, tohle mě nebaví, tohle se mi nelíbí, tak tady to pošlu, ti se určitě ozvou, ukaž co se děje na Facebooku, tyvole, tohle musím okomentovat, zkouknu Instagram, jo dobře, tak já jdu psát. Sednu k počítači, do toho mi napíše kámoška, hele, ještě jsi mi neposlala ten týdny slibovaný článek, okej, tak si sednu, napíšu, vím že stojí za prd, protože vlastně tak nějak všechno teďka stojí za prd, pak si sednu znova k počítači, napíšu dvě věty, buch, oznámení na Whatsappu, nejdeme ven? Hele tak jo. 

Pak si teda dovolím odkráčet směrem k filmovému muzeu, protože jdu "jakoby nabrat inspiraci". Moje inspirace skončí tím, že si koupím dvě piva, vybleju svoje strasti kamarádce, napíšu pár trotlům z Tinderu a u toho jsme opět skončili. 

Hele, já vím, že nic není nahned a že s tímhle problémem se potýkal asi každej spisovatel. Nicméně, pořád mi není jasné, jak ti všichni autoři bestsellerů dokázali skloubit práci( a to se teda v mém případě bohužel stále týká toho poblblého gastra, protože co si budeme nalhávat, moje němčina rozhodně není na úrovni nového (a lepšího) podání Mein Kampf. Otázkou zůstává, jak z toho ven? Jak si nastavit tu hlavu podle kuchařek na šťastný život, jakože prostě se zítra vzbudím, v hlavě si odehraju prvních pár vět podle nastavení Čtyř dohod a všechno bude okej? 

Jak to doprdele dělají všechny ty šťastný xichty, co pozoruju na Instagramu? Kde je ta mezera mezi tím, že tu zrovna sedím na trávě za barákem a piju levný pivo a tím, abych se fotila na pláži s kokosovým ořechem a u toho házela hashtagy typu #my life #hapiness #lovemylife a podobný sračky? Protože, s prominutím, když dorazím domů po osmihodinovém obskakování hipsterské smetánky, chce se mi tak maximálně blejt. 

Pak se taky ptám kohosi, o kom radši vlastně nechci ani nic vědět, jak je to sakra možné, že mi dovolil se zamilovat do člověka, který je stejný impossible dream pro mě, jako ten, o kterém zpívá? Proč mi prostě nenadělil jakéhosi Jožku z dědiny, kterému budou tyhle věci prostě úplně u prdele ? 

Drsné, říkáte? A schovávám za tím své opravdové já? Jo. A co jako. Protože teď zrovna v tuhle chvíli se mi nechce být femme fatale. Teď chci být proste nasraná, protože si nedokážu svůj vesmír nastavit tak, jak chci. 

Rady, tipy, triky? 

Pojďte do mě.