Protože láska je jen slovo

Já jsem já a ty jsi ty. Dvě zhmotněné ega, která se snaží svoji jedinečnost prokázat vesmíru.Kterému vlastně ani jeden z nás nerozumí. Jsi muzikant, já jsem muzikant, jsi muž, já jsem žena. Záleží na tom? 

Protože láska je jen slovo. Je to pocit, který nedokážeme vysvětlit, když tady je je to v pořádku, když tady není, tak je to taky v pořádku. Mezi našimi bytostmi existuje pouze nic. Nic, co je vlastně všechno. 

Ženy. Mluvím k vám, protože neznám mužský svět. Neznám ho minimálně natolik, abych byla schopná mluvit za vás. Znáte ten pocit, kdy ve vašich životech funguje osoba mužského pohlaví, která ovlivňuje to, co si oblečete, jaký názor budete mít na danou věc, a co dneska sníte? Ano? A existuje i v momentě, kdy k dané osobě necítíte vlastně vůbec žádný pocit? Kdy prostě víte, že je, že existuje, a to vám stačí k jakémusi zadostiučinění, že se v tomhle šíleném prostoru nepohybujete samy? Kdy je vám jedno, že vás mlátil, ponižoval, podváděl nebo jednoduše ignoroval? A vy si samy v sobě nedokážete najít tu sílu zůstat samy za sebe? No worries, dámy. Každá z nás to zná. 

Kdosi mi kdysi řekl, že nechápe, že píšu. Že jsem schopná ze sebe vyblít všechno. Že se otevírám neznámému světu, a že kdokoliv může moje slova použít proti mě. Možná ano. Nicméně, já jsem proti těmto energiím silně resistentní. 

Proč to dělám? Dobrá otázka. Já nevím proč. Je to stejný dotaz, jako by jste se mě zeptaly, proč dýchám. Proč dělám stále stejné chyby. Proč funguji podle nastavených vnitřních pravidel. Víte vy vlastně proč si dáte ke snídani rohlík se šunkou? A přemýšlely jste někdy vůbec nad tím, jak se ona šunka dostala na váš stůl? 

Můj svět je víc než divadelní rekvizity. Můj svět je krásný francouzský film, ve kterém v ženě vyroste leknín. Můj svět je setkání s milovaným člověkem v sedm ráno, kdy hledáme kavárnu, které není posh enough, aby jsme si v ní sedli. Můj svět je sdílení prostoru s člověkem, který potřebuje jen pochopení zvenku. Můj svět zahrnuje sedánek v prázdném pokoji při poslechu hudby, kterou vytvořil člověk, který byl hoden mé momentální lásky. Můj svět je tanec života, který dám jen tomu, kdo si ho zaslouží. 

Píšu knihu života, kterou ty nebudeš nikdy číst. Čas, který je nám dán, je relativní. A já momentálně nedělám nic proto, aby se naše cesty setkaly. Někde hluboko uvnitř vím, že mě miluješ. Já miluji tebe. Miluji tě proto, že jsi láska bezbřehá, láska, o které se píšou dějiny. Láska k životu, láska ke světu, láska která překoná i ten oceán, který nás rozděluje. 

Až budu psát další knihu, přesně vím, o čem bude. Bude o tom, jak jsem se my dva potkali. A pamatuješ si, jak to vypadalo?
 

Ty jsi tam seděl. A vůbec jsi nevěděl, kdo ti přijde do života. Nevěděl jsi, že přijde žena, která překoná právě ten oceán proto, aby viděla to, jak rosteš. V tu chvíli to ani ta žena nevěděla. Ta vzrostla, z kamenů, z oblaků, z přírody. Odtamtud, kde jsi zapomněl vidět. 

Smůla tvá je taková, že si té ženy nedokážeš vážit. Nevidíš to, že by pro tebe změnila svět. Nevidíš už to, že ač neláme hitparády modelek, by za tebe dýchala. Nevidíš to, že tě miluje proto, jaký opravdu jsi. Nebo možná to vidíš. A nechceš vidět. 

Ten piedestal, který jsi sobě postavil, nás rozděluje. Because you are easy going. Já ne. Já jsem deep minder, promiň. Jsem žena která si zaslouží lásku. 

Jsem žena, která jednou setře slzy tvého zklámání.