Jakou sílu má psané slovo?

Nemám ponětí o tom, jakým směrem se ubírají vaše životy. Možná tak nějak nevíte kam se vrtnout stejně jakou já a možná taky přemýšlíte nad tím, zda ta vaše cesta náhodou není v umění. Ve psaní. V tom že máte světu co říct. 

Možná taky ne. Nevím. Hele, vlastně bych hrozně ráda věřila tomu, že má každej ten svůj životní účel, něco, proč se narodil. Něco, co když bude konstantně dělat, i v případě, že ho to bude stát to, že pár dní(možná týdnů, možná měsíců, kdoví) bude hladovět, tak to bude stát za to. Chtěla bych věřit tomu, že moje cesta je v psaní. 

Hele, nalijme si čistého vína. Toho vína, které si já osobně dát nemůžu, protože pití vína mi vlastně zabraňuje v tom být, kým chci být. Chci být spisovatelkou. Ano, i v době, kdy většinu původních profesí nahrazují appky nebo stroje, pořád se najdou lidi, kteří nacházejí úlevu a určité zadostiučení v klapání klávesnice. Tak to prostě je. 

Blbý na tom je, že se nechystám napsat kuchařku. A ani se nechystám napsat další kuchařku na šťastný život. A vlastně nevím, čím bych dokázala veřejnost zaujmout, protože můj život se ani v nejmenším nepodobá tomu, co lidi běžně zažívají. Jediné co vím, že mám v hlavě příběh, který si zaslouží být zveřejněn. 

Jenže ten příběh není jen tak něčím, co dokážu napsat mezi staráním se o samu sebe a není to něčím, co si přečtete před ranním kafem. Ten příběh je něco, čím bych chtěla změnit svět. Ten příběh je tady, byl tady a bude tady i hodně dávno potom, než zapomenete, že jste byli někdy mladí. 

Chtěla bych tomu věřit. Chtěla bych věřit tomu,že jednoho hezkého dne budu sedět na chatě, nebudu muset myslet na to, zda zaplatím nájem. Není to vlastně tak trochu divné? Muset platit za to, že mám kde spát? 

Chtěla bych psát. Chtěla bych psát o tom, že my všichni žijeme v leporelu.Že nám všem je předurčeno být bohatí, krásní a že se nemusíme bát toho, co zítřek přinese. 

Chtěla bych být tím, kdo s vámi usíná. Chtěla bych být tím, s kým vstáváte. Tím, komu dáte vědět, že ho čtete. 

Víte, Charles Bukowski jednou řekl: Mám dvě možnosti. Buď to budu pracovat na poště a budu mít co jíst, a zblázním se z toho. Nebo budu psát a budu hladovět. Rozhodl se psát a hladověl. Ale upřímně, mě se hladovět nechce. 

Takže pokud kohokoliv z vás kdo tohle čtete, kohokoliv z vás v životě napadlo, že by jste chtěli být spisovateli a neměli jste na to koule..

Napadne, že by jste chtěli zrovna tuhle holku podpořit v tom aby dál psala. 

Tak to udělejte a napiště mi. 

Možná díký vám psané slovo neumře. 

Díky.