Láska je vlastně jediná odpověď
Války. Rozdíly. Rozdílné názory. Jiné světy. Jiné mentality. Jiný život. Jiné barvy. Ve své podstatě se může zdát, že jsme všichni různorodí. A jiní. Možná. Ale já to vidím i z toho úhlu, že jsme prostě všichni stejní.
A proč ? Jednoduše proto, že všichni chceme to stejné. Lásku. Lásku sami k sobě. Lásku druhých. Lásku k tomu co děláme. Co vytváříme. Nevím jak vy, ale já teda neznám moc lidí, kteří by se v životě hnali za nenávistí.
Láska má mnoho podob. Ale to teď jen opakuju. Pro mě, je láska stejná. Možná malinko jiná v momentě, kdy se jedná o adresáta. Ale ve své podstatě všichni chceme to stejné. Aby nás někdo miloval. Aby jsme měli pozornost na tom, co do tohoto světa, do této reality projektujeme. Jen té realitě všichni věříme tak trochu odlišně. Protože to, co známe, co nás učili .. možná láska je a možná není. Nedá se to popsat slovy. Je to o pocitu.
Balancujeme na hranách, děláme rozhodnutí v životě, která se zdají být "špatná". Nepochopitelná. Proč? Protože jednoduše nevidíme jiné východisko. Zdáme se být šílení v momentě, kdy třeba otěhotníme s člověkem, který nám tu lásku nevrací zpátky. A to dítě si necháme. Porodíme. Vychováme ho. A žijeme s ním po zbytek života. Nebo minimálně pro dobu, která té lásce byla určena.
Láska, jako taková, nemusí být nutně pouze mezi mužem a ženou, ženou a ženou, mužem a mužem, rodičem a dítětem. Může to být láska k práci. Láska ke koníčku. Láska ke světu, k přírodě, k životu. Láska k víře. My tu lásku nemusíme chápat. Stačí, když ji cítíme.
Za lásku, za tu jsme si zvykli stydět. Je pro nás přirozené, neukazovat své city, obzvlášť, když si nejsme jistí, zda se nám ta láska vrátí zpátky. Nejsme si ale pouze jistí tou danou podobou. Protože láska v nás občas tvoří očekávání. Domněnky. Neříkám, že je to špatně. Tak to prostě je. A tou nejtěžší, a zároveň nejdůležitejší je ta, kterou dáváme sami sobě. No matter what. Nezáleží na tom, co si myslíme že děláme špatně. Všichni máme své plusy a mínusy. Jenže, pravdou zůstává, že ty "mínusy" jsou pouze mínusy, které jsme si sami vytvořili. Ve své hlavě. Mínusy, které jsme se naučili vnímat tak, že jsou prostě špatně. Potažmo závislosti. Každý nějakou máme. Někdo na alkoholu, někdo na jídle, někdo na lásce, na rodině, na lidech, na drogách... Cokoliv. Cokoliv se může stát něčím, co pojmenováváme "závislost". "Něco" nás nutí dělat tyto věci znova a znova, a my věříme, někde v hloubi duše, že to "něco" nám udělá líp. Udělá nám to líp v tomhle světě, kde nás kdosi vyplivl a svým způsobem řekl "tak, a teď si poraď". Nikdo nás neučil jak žít a nikdo se nás neptal, zda v této realitě zrovna chceme být. A my se s tím prostě musíme smířit. Musíme se s tím porvat a žít nejlépe, jak umíme. A to je právě ono. Žít nejlépe jak umíme. Protože na to, milí přátelé, prostě není příručka. Jediné co musíme, je zemřít.
A je docela super poslouchat svoji intuici. A pokud ji budete poslouchat opravdu pozorně, možná na té cestě taky zjistíte, že jste byli obdaření tou "závislostí" proto, že s ní mužete pomoci jiným. Protože když víte, že ta "závislost" tady je, tak není nic lepšího než ji obrátit proti sobě. A proti všem ostatním. Ukázat jim, že se s tím dá pracovat. Že i tu závislost můžete milovat. Že i z té závislosti se může stát dobrá věc. Protože na ni dokážete ukázat, umíte ji pojmenovat a víte, že tady prostě je. Někteří to neví,a stydí se. Stydí se za to, že nejsou natolik silní, aby si ji dokázali přiznat a třeba s ní pracovat. Bojovat proti stavu, ve kterém se necítí příjemně. A vy, vy jim s tím můžete pomoci. Pomoci už třeba jen tím, že těm druhým ukážete, že v tom nejsou sami.
A o tom to celý je.
Protože nikdo nechce být sám. I ti nejhlubší introverti si ve svých myslích produkují "někoho nebo něco" co jim pomáhá se srovnat s tím vším šílenstvím, ve kterém se ocitli. Nemusí to být nutně osoba, stačí imaginární přítel. Ale už tam někdo je. A opět, nejste v tom sami.
I já mám svoji berličku. Alkohol. Někdo mě za něj nenávidí, někdo mě odsuzuje. Whatever. Ten alkohol, ten mě zrovna dneska přiměl k tomu napsat tohle. Napsat věci, které se třeba lidi bojí říct. A které by možná rádi řekli. Nebo četli. Nebo slyšeli. Prostě jakákoliv možnost, která ti dá aspoň minimálně na chvíli pocit, že v tom nejsi sám. Prostě chlastáš, fetuješ, žereš, nebo moc řešíš politiku. A přijde ti to jako konec světa, jako neřešitelný problém. A pak si prostě uvědomíš, že se s tím svým způsobem pereme všichni.
A svět je pak tak trochu hezčí.
Lucia Rien
Kdo jsem já, a kdo jsi ty?
Řekněme, že dokážeme pochopit cokoliv. Dokážeme pochopit to, že nefungujeme v tom systému, ve kterém žijou všichni ostatní. A dokážeme sami sobě říct, že vlastně nechápeme o čem je život.
Lucia Rien
Vesmírné pravdy
Občas mě napadá, že bych asi měla něco předat mladším generacím, ačkoliv odmítám zakládat něco jako je TikTok. Budu tedy doufat, že pořád existují osoby, které umí číst. Co bych vzkázala svému dvacetiletému já?
Lucia Rien
Pravda je něco, co nechceš slyšet
Je poměrně jednoduché žít ve lži. Co si budem. Lež je krásná představa něčeho, co bychom si rádi dovolili. Lež je něco, co nám dovolí cítit věci, které bychom rádi zažívali. I když žijeme ve vězení.
Lucia Rien
Láska je velice krásné slovo
Život se mění a my s ním. Víte co je obrovský paradox? To, že lidi už dávno zapoměli na to, co je to láska.
Lucia Rien
Stoupá dým, a já stoupám s ním
Pamatuješ ten den, kdy bylo všechno jasné, jako průzračné ráno ? Pamatuješ ten pocit, kdy ti mořský vítr ošlehával tváře, a tobě patřil svět ?
Lucia Rien
Monology ze dna
Jaký by byl svět krásným místem, kdybych dokázala všechny své naučené teorie přivést do praxe. Kdyby čas přestal být směrodatným, kdyby neexistovala čísla na bankovních účtech a kdybych si mohla vybrat u narození kým chci být.
Lucia Rien
Nosnost křehké duše
Už mě dávno přesla představa o tom, že jsem něco víc. Že mojí existencí se změní svět. Že já budu ta, která bude jednoho hezkého dne na předních stránkách novin. Ne, nejsem Greta a nejspíš ani nikdy nebudu. Moje cíle jsou níž.
Lucia Rien
Roztáhni křídla a leť
Chci být. Někdy ani nemusím chtít úplně být tou vysněnou bytostí. Spisovatelkou. Umělkyní. Vílou. Ženou. Přítelkyní. Inspirací. Vůdcem. Někdy mi totiž stačí, jen kdybych mohla být.
Lucia Rien
Jakou sílu má psané slovo?
Nemám ponětí o tom, jakým směrem se ubírají vaše životy. Možná tak nějak nevíte kam se vrtnout stejně jakou já a možná taky přemýšlíte nad tím, zda ta vaše cesta náhodou není v umění. Ve psaní. V tom že máte světu co říct.
Lucia Rien
I cesta může být cíl
Teplý letní večer. Takový ten, na který se nezapomíná. Kdysi dávno by byl plný emocí a špatných rozhodnutí. Alkoholu. S vidinou rána, kdy se budu mlátit do hlavy, protože se vzbudím tam, kde nemám. Teď je ten večer jiný. Zvláštní.
Lucia Rien
Všichni jsme jedno
Být někým je nekonečná práce. Co to vlastně znamená být "někdo"? Je to ta verze Vás samotných, která touží po tom být vidět? Nebo je to prostě o tom "něco" dokázat? A co je to něco? Děti, kariéra, rodina? Nebo falešní followers?
Lucia Rien
Vesmíre, co mi to děláš ?
Tak zhruba před dvěma lety jsem seděla ve svém berlínském bytě, byla jsem zdeptaná jako debil, protože ten, kdo mi tehdá připadal jako střed mého světa o mě neměl zájem. Věci se mění. A svět taky. A my s ním.
Lucia Rien
Austrálie. Země zaslíbená. Nebo ne?
Mnozí z vás si možná pokládali otázku, jaké je to na druhé straně? U klokanů? Možná vás už nebaví systém naší republiky, a možná taky prostě chcete změnu. Možná jste prostě zvědaví. A možná by jste rádi slyšeli upřímnou zpověď..
Lucia Rien
(Ne)moc přítomného okamžiku
Žiju jako ve snu, ale spát se mi nechce. Vnímám tvůj pohyb, tak tiše a lehce. Plížíš se kolem, a občas mě zasáhneš silněji než bumerang. Vržený sice opatrně, ale tak přesně, že zasáhne to nejniternější JÁ. To které touží.A pláče.
Lucia Rien
Všichni žijeme ve snu
..a ne vždycky ten sen musí být noční můra. Někdy ten život může být přesně takový, jaký jsme si ho vysnili. Ale občas se prostě stává, že to, co bylo našim snem dříve, se stane realitou.A my už ten sen vlastně tak úplně nechceme.
Lucia Rien
V zajetí
Svoboda. Je? Existuje vůbec? Je někdo z nás doopravdy svobodný? Co to vlastně znamená svoboda? A proč po ní tak neskonale toužím? Poradí mi někdo návod na život? A ve své podstatě.. O co tady sakra jde?
Lucia Rien
Prokletí hvězdných dětí
Nevím kdo jsi, nevím, kudy vedou tvé kroky a nevím jak se vypořádáváš s běžností všedního dne. Jediné co vím, že tam někde jsi. Že v tom nejsem sama. Že to nejsem jen já, kdo čeká na zázrak. Nejspíš je to tak. Jsme děti hvězd.
Lucia Rien
Ve jménu lásky a dalších nesmyslů
Každým nádechem, každým pohybem, každým pocitem...celým svým bytím se snažím dostat kupředu. Někam kupředu. Paradoxní na tom je, že i když si myslím, že mířím kupředu, tak vlastně vůbec nevím kam mířím. A asi se to ani nedozvím.
Lucia Rien
Svět se mění a my s ním
Foukám do popela, který se rozlétává na všechny světové strany. Foukám do něj stejně, jako jednou někdo foukne do toho prachu, který zbyde po mě. Člověče, prach jsi, a v prach se obrátíš.
Lucia Rien
Sen
Vlastně všechno co mi zbylo je sen. Sen o dokonalosti momentu, kdy se opět shledáme. Žiju ve snu, probouzím se do reality, ze které unikám tím, co jiní považují za realitu. Světe, proč jsi to dopustil? Proč se z nás stalo stádo?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 128
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 463x