Žihadlo
Jak tohle všechno vlastně začalo? Nevím, nepamatuji se. Možná že těmto démonům sama dovolila překročit přes její práh - možná se pod lepší či horší záminkou(zkusme to třeba za pomoci jablíček z babiččiny zahrádky, které miluje) nějakým způsobem vetřeli do jejího života. Kdoví? Každopádně byli tady, a já už jí jenom naslouchám a křečovitě svírám sluchátko v telefonní budce, ve které jsem nestála celé věky. Stojím, poslouchám vyzváněcí tón, a modlím se aby přestal a já zase uslyšela její hlas.
Nikdy o nich nemluvila jako o skutečných osobách. Při těch krátkých setkáních na kávě, či mezi jejími schůzkami, které začínaly i končily velmi podobně. Vyprávěla o všem ano. Hlavně o těch schůzkách. Nikdy ne tak, jak jsem chápala, že chtěla aby končily. On ten začátek vypadal dost slibně. Ten začátek vlastně ano. Květiny, dvoření, sliby. Kecy...Hlavní roli hrál vždycky On. A taky On.
Jo, vlastně abych nezapoměla. On tam hrál taky.
Byla vlastně jedna z mnoha. Děvče, které se přestěhovalo do velkoměsta. Větší město, možnosti. Za první výplatu si koupila smartphone a notebook. Aplikace s divnými názvy slibující věčnou lásku. Vlastně proč ne? Vždyť je to sranda, vždyť je to tak jednoduché. O nic nejde. Děláme to všichni. Doba je rychlá, a na cukrárny s procházkou už se nehraje. Pojď, tady je running sushi, no jasný, ohromím tě narvanou šrajtoflí a ty půjdeš. Stejně jako ta před tebou. Jo vlastně, tahle měla na profilu, že miluje kytky. Šup tam růži na Národce za kilo, slečno, hoďte mi to do igelitu, jasně, tak to vypadá luxusně.
Hmm, dobrý, s fotkama nekecala.Nohy dobrý, a věk taky vypadá že by seděl.U placení upejpavě vytahuje peněženku, no tak s ní to bude těžký, ta nepůjde tak rychle. Co že máš ráda? Knihy? No jasně, mám doma první vydaní Kafkovy Proměny, tak pojď, půjčím ti ji na přečtení. No jasný, bydlím kousek, tady za rohem. Taxiiii !!!!!
Stavíme se ještě do večerky na nějaký to vínko, to nevadí že moc nepiješ, tak přece nebudeme sedět na suchu, hodím do placu nějaký naučený klišé, ukaž, trochu přitopíme, pár svíček, no jasný, sundej si svetřík. Hele, tancuješ? Já jsem totiž báječný tanečník...
Ranní kocovina, cucky v koutku, takový ten shnilý dech, tyvole, ještěže ještě nesvítá,určitě vypadám jako děsná kráva, celá rozmazaná - kde mám kalhotky ? Aaaaau, doprdele, posraný svíčky všude, mám vosk i ve vlasech, no hlavně ho nevzbudit, a jakže se vlastně jmenoval?
Jo, uložím si ho jako Zborcenejsen 12, ono je to vlastně šrumec, neozve se stejně jako těch jedenáct předtím...
Když mi tohle vypráví, a prosí mě o napsání desítky dalších, podobně znějících příběhů, mrazí mě v zádech. Mrazí mě z té neochvějné reality, že už nejsme lidmi, osobnostmi, ženami a muži. Jsme uživateli. Čísly. A kolem sebe stavíme plůtek z hashtagů, pomyslné vězení, které nás buďto pustí do života těch okolo. Máš iPhone? Ne? Tyvole..jak takhle můžeš žít?
Musím. Musela jsem ho hodit do řeky, aby těch dvanáct zborcenejch snů odplynulo někam daleko.
Někam, odkud není návratu.
Lucia Rien
Kdo jsem já, a kdo jsi ty?
Řekněme, že dokážeme pochopit cokoliv. Dokážeme pochopit to, že nefungujeme v tom systému, ve kterém žijou všichni ostatní. A dokážeme sami sobě říct, že vlastně nechápeme o čem je život.
Lucia Rien
Vesmírné pravdy
Občas mě napadá, že bych asi měla něco předat mladším generacím, ačkoliv odmítám zakládat něco jako je TikTok. Budu tedy doufat, že pořád existují osoby, které umí číst. Co bych vzkázala svému dvacetiletému já?
Lucia Rien
Pravda je něco, co nechceš slyšet
Je poměrně jednoduché žít ve lži. Co si budem. Lež je krásná představa něčeho, co bychom si rádi dovolili. Lež je něco, co nám dovolí cítit věci, které bychom rádi zažívali. I když žijeme ve vězení.
Lucia Rien
Láska je velice krásné slovo
Život se mění a my s ním. Víte co je obrovský paradox? To, že lidi už dávno zapoměli na to, co je to láska.
Lucia Rien
Stoupá dým, a já stoupám s ním
Pamatuješ ten den, kdy bylo všechno jasné, jako průzračné ráno ? Pamatuješ ten pocit, kdy ti mořský vítr ošlehával tváře, a tobě patřil svět ?
Lucia Rien
Monology ze dna
Jaký by byl svět krásným místem, kdybych dokázala všechny své naučené teorie přivést do praxe. Kdyby čas přestal být směrodatným, kdyby neexistovala čísla na bankovních účtech a kdybych si mohla vybrat u narození kým chci být.
Lucia Rien
Nosnost křehké duše
Už mě dávno přesla představa o tom, že jsem něco víc. Že mojí existencí se změní svět. Že já budu ta, která bude jednoho hezkého dne na předních stránkách novin. Ne, nejsem Greta a nejspíš ani nikdy nebudu. Moje cíle jsou níž.
Lucia Rien
Roztáhni křídla a leť
Chci být. Někdy ani nemusím chtít úplně být tou vysněnou bytostí. Spisovatelkou. Umělkyní. Vílou. Ženou. Přítelkyní. Inspirací. Vůdcem. Někdy mi totiž stačí, jen kdybych mohla být.
Lucia Rien
Jakou sílu má psané slovo?
Nemám ponětí o tom, jakým směrem se ubírají vaše životy. Možná tak nějak nevíte kam se vrtnout stejně jakou já a možná taky přemýšlíte nad tím, zda ta vaše cesta náhodou není v umění. Ve psaní. V tom že máte světu co říct.
Lucia Rien
I cesta může být cíl
Teplý letní večer. Takový ten, na který se nezapomíná. Kdysi dávno by byl plný emocí a špatných rozhodnutí. Alkoholu. S vidinou rána, kdy se budu mlátit do hlavy, protože se vzbudím tam, kde nemám. Teď je ten večer jiný. Zvláštní.
Lucia Rien
Všichni jsme jedno
Být někým je nekonečná práce. Co to vlastně znamená být "někdo"? Je to ta verze Vás samotných, která touží po tom být vidět? Nebo je to prostě o tom "něco" dokázat? A co je to něco? Děti, kariéra, rodina? Nebo falešní followers?
Lucia Rien
Vesmíre, co mi to děláš ?
Tak zhruba před dvěma lety jsem seděla ve svém berlínském bytě, byla jsem zdeptaná jako debil, protože ten, kdo mi tehdá připadal jako střed mého světa o mě neměl zájem. Věci se mění. A svět taky. A my s ním.
Lucia Rien
Austrálie. Země zaslíbená. Nebo ne?
Mnozí z vás si možná pokládali otázku, jaké je to na druhé straně? U klokanů? Možná vás už nebaví systém naší republiky, a možná taky prostě chcete změnu. Možná jste prostě zvědaví. A možná by jste rádi slyšeli upřímnou zpověď..
Lucia Rien
(Ne)moc přítomného okamžiku
Žiju jako ve snu, ale spát se mi nechce. Vnímám tvůj pohyb, tak tiše a lehce. Plížíš se kolem, a občas mě zasáhneš silněji než bumerang. Vržený sice opatrně, ale tak přesně, že zasáhne to nejniternější JÁ. To které touží.A pláče.
Lucia Rien
Všichni žijeme ve snu
..a ne vždycky ten sen musí být noční můra. Někdy ten život může být přesně takový, jaký jsme si ho vysnili. Ale občas se prostě stává, že to, co bylo našim snem dříve, se stane realitou.A my už ten sen vlastně tak úplně nechceme.
Lucia Rien
V zajetí
Svoboda. Je? Existuje vůbec? Je někdo z nás doopravdy svobodný? Co to vlastně znamená svoboda? A proč po ní tak neskonale toužím? Poradí mi někdo návod na život? A ve své podstatě.. O co tady sakra jde?
Lucia Rien
Prokletí hvězdných dětí
Nevím kdo jsi, nevím, kudy vedou tvé kroky a nevím jak se vypořádáváš s běžností všedního dne. Jediné co vím, že tam někde jsi. Že v tom nejsem sama. Že to nejsem jen já, kdo čeká na zázrak. Nejspíš je to tak. Jsme děti hvězd.
Lucia Rien
Ve jménu lásky a dalších nesmyslů
Každým nádechem, každým pohybem, každým pocitem...celým svým bytím se snažím dostat kupředu. Někam kupředu. Paradoxní na tom je, že i když si myslím, že mířím kupředu, tak vlastně vůbec nevím kam mířím. A asi se to ani nedozvím.
Lucia Rien
Svět se mění a my s ním
Foukám do popela, který se rozlétává na všechny světové strany. Foukám do něj stejně, jako jednou někdo foukne do toho prachu, který zbyde po mě. Člověče, prach jsi, a v prach se obrátíš.
Lucia Rien
Sen
Vlastně všechno co mi zbylo je sen. Sen o dokonalosti momentu, kdy se opět shledáme. Žiju ve snu, probouzím se do reality, ze které unikám tím, co jiní považují za realitu. Světe, proč jsi to dopustil? Proč se z nás stalo stádo?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 128
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 463x