Roztáhni křídla a leť

Chci být. Někdy ani nemusím chtít úplně být tou vysněnou bytostí. Spisovatelkou. Umělkyní. Vílou. Ženou. Přítelkyní. Inspirací. Vůdcem.  Někdy mi totiž stačí, jen kdybych mohla být. 

Žijí ve mě bytosti, které spolu svádí neustálý boj. Bojují o svoje světlo na slunci, nikdy nekončící kaleidoskop tváří a esencí, kterou se to zrovna v danou chvíli rozhodnou vynést na povrch ? Vlastně nikdy nevím. 

Ty bytosti střeží zdroj. Jakýsi střed, odkud ze mě vyvěrá život. Život, jenž některé děsí, některé oslňuje a někdo ho nenávidí. Ten zdroj se neustále mění. Občas svítí tak, že oslepuje i mně. Občas se jen tak líně povaluje na dně. Poslední dobou jen tak problikává. A já se sama sebe ptám, jeslti je to proto, že brzy úplně vyhasne, a já to vzdám, anebo jen nabírá síly. 

Vždycky jsem věřila, že moje slova mají sílu měnit svět. Že ty věci co se mi neustále honí hlavou, budu slučovat do určitých velmi jednoduše pochopitelných uskupení, jen povedou k "rozluštění" určitých kódů, kterou lidská rasa stále ještě nedokázala(nebo spíše nechtěla) pochopit. Ony to nejsou žádná tajemství ani postupy nukleární fyziky. Naprosto jednoduché kroky ke zlepšení života vlastního a hlavně dalších bytostí na planetě Zemi, včetně samotné matky Země. 

Pak si vlastně říkám, že 

Ano, vždycky jsem věděla že v tomhle těle vlastně neexistuje nic, co bych mohla nazývat Já. Není žádné Já. Stejně jako si myslím, že ani vy nemáte žádné Já. 

Je to těžké že? Uvědomit si, že to, co jste spoustu let považovali za vaše Já najednou neexistuje. Nejste holka která si ujíždí na černovlasých chlapcích, kteří mají kudrliny..Vlastně nejste ani tou malou holčičkou, která miluje jednorožce, Nejstte ničím. A to je děsivé. 

Občas v té smršti událostí se stane, že potkáte osobu, která vypadá a chová se tak, že by vám mohla rozumět. Možná ví, jakým směrem se vy oba ubíráte. Možná to tak vypadá. Ale ona to neví. Jen předstírá. 

Cítíte, že by se váš život měl ubírat směrem, který tuto planetu změní k lepšímu. Někam, kde už neexistujete. Kde vidíte nádherné představy ideálního světa. Kde vidíte svět takový, jaký by měl být. 

A v té nadherné představě stojíte na kraji pouště. Na kraji bytí samotného člověka, tam, kde to všechno začalo. Tam, kde pachamama křící o svoji záchranu a kde my si všichni uvědomujeme že jsme selhali. 

 Smíření. 

Nehledě na to, jak dlouho jsme tady. Nehledě na to co chceme. Nehledě na to kým jsme.Nehledě na to, jak až moc věříme tomu, že můžeme něco změnit. 

Je pro nás jednodušší důvěřovat svým starým zvykům. Ženy, které tvoří nádheru světa, jsou v tuhle chvíli našimi bohyněmi. Protože to, co vidíme, je nejjednodušší představou vidění vesmíru. 

Nicméne.. my víme, že když zavřeme oči, tak budem schopni vidět oceán. Budeme vidět tu nekonečnou nádheru, kterou jsme tím kým jsme, zničili. Jsme děti matky Země. A tu jsme zradili. 

Nemůžeme víc, než se schoulit do klubíčka. A plakat. Plakat, protože jsme to prostě posrali. Protože máme ve svých rukou to, co přenechápe dalších generacím. Co je to ? 

Pusto. 

Nic.