Nekonečný boj s láskou.

Všichni jsme tady z jednoho prostého důvodu. Hledáme lásku. Hledáme ji, ačkoliv vlastně tak trochu víme, že ji hledáme nadarmo. Hledáme ji nadarmo, protože láska je v nás. Je tady. Pořád. Nemizí. 

Rosteme. Dozráváme. Jsme jiní. Jsme někým, kým jsme vlastně nechtěli nikdy být. Ale málokdo z nás si to uvědomuje. Naše touha po lásce je tak bezbřehá, že uděláme cokoliv, abychom se dostali do toho stavu, který slibují romantické filmy. Kdy ten člověk, jeden z miliard na tomhle světě, má veškerou svoji pozornost věnovat v nás. V naše představy. V to naše přání. Protože o tom to přece je. Najít někoho, kdo to prostě vidí stejně. 

A ono se to dá. Prostě párkrát v tom životě potkáte někoho, kdo úplně stejně jako vy nevidí smysl v pojídání zvířecích těl, kdo nevěří v systém. Nebo možná taky jo, možná je to někdo takový, ale to já bohužel nedokážu posoudit, protože mé sny jsou jinde. A je to tak v pořádku. Protože paradoxně se občas stane, že ač jste pro sebe perfektní, tak to prostě nefunguje. 

Otázkou zůstává, jaké jsou vaše cíle. Chcete založit rodinu? Chcete mít prostě nekoho po boku? Nebo je vám tak trochu jedno jak to bude, ale prostě v tom vším chaosu nechcete být sami. 

Tohle všechno je naprosto v pořádku. A asi se to dá nějak řešit. 

Moje cíle jsou tak trochu jinde. A těch cílů se bojim, přiznávám. 

Bojím se jich proto, že moje sudičky mi tenhle život nepřipravovaly. 

V mém životě bylo a bude všechno tak trochu jinak. Možná se trochu ztotožnuji s Charlesem Bukowskim. Protože ten člověk, ať už to bylo jak chce, si jel to svoje. Byl ožrala, byl naprosto neschopný jakýmkoliv způsobem podpořit společnost. A stejně se stal nejčtenějším spisovatelem všech dob. 

Já toužím se stát tím stejným. A proč? Ne protože si chci nějak lechtat ego. Jen mi prostě připadá že mám co říct. 

Za těch 28 let co jsem na tomhle světě, jsem pochopila mnohé. Pochopila jsem to, že je to jen o tom, jak si to nastavíme. Protože kdyby to tak nebylo přátelé.. tak jsem momentálně asi mnohem víc v prdeli. Asi sedím někde na maloměstě, vychovávám děti někomu, s kým jsem v podstatě propojila svůj život jen z důvodu abych jednoho hezkého dne neumírala sama. Protože tak se to přece dělá ne ? Dělali to tak naši rodiče, děláme to tak my.. A necháváme ten svět aby s námi cloumal jak se mu zachce. 

Dva roky jsem byla v idee, že ten člověk, kterému jsem dala většinu svého času a energie, pochopí, co pro něj dělám. Co pro něj znamenám. Nepochopil. A já mu to měla za zlé. 

Nicméně, když se na tuhle podívám zpětně. Tak to tak bylo v pořádku. Proč? 

Protože teď s největší pravděpodobností naseru většinu z vás. 

Máme tendence svůj život promrhat. Stěžovat si. Hele.. to je na hovno. Vážně. 

Pojď me spolu užít ten svět. 

Je to naposledy.