Svět se mění a my s ním
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak moc jednoduché je se ztratit v životě ? Ztratit se ve všech těch představách, snech, ideálech, kráse. Nebo taky v těch depresích, utopiích a jistotách, které si vytváříme jen proto, abychom si mysleli, že náš svět má nějaký řád? Ráno vstaneme, provedeme nějaké úkony, které nám přijdou přirozené, ale už nevidíme, že se ty úkony dějí tak nějak automaticky. Čištění zubů, první sklenka vody, opláchneme si obličej, a bereme první ranní tramvaj do práce. Tam strávíme osm až šestnáct hodin nad něčím, co nás vlastně moc nebaví, ale musíme tím projít, protože jinak bychom asi nepřežili. Asi bychom neměli za co platit účty, školy, nákupy, jídlo, oblečení, whatever.
Máme nějakou představu o tom, jak by to mělo vlastně fungovat. Tak nějak uvnitř všichni víme, že mrhat svojí energií pro sen někoho jiného je úplná krávovina, takže se v jednom momentu sekneme, odejdeme z toho nekonečného procesu od-do a začneme pracovat na nečem, čemu říkáme Moje. Něco mého. Pracuji na svých snech. Jo.
A v tu stejnou chvíli, jako pracujeme na těch svých snech, si tak nějak uvědomíme, že ty naše sny potřebují naši 24/7 prezenci, a pokud z té prezence na chvíli polevíme, tak přijde ten moment, kdy si uvědomíme, že tvoříme něco reálného, co je sice super, ale tak trochu se nám to rozpadá pod rukama.
Pokud nepolevíme, a budeme dál dřít a dál se snažit o chod toho, co je "naše", tak to s největší pravděpodobností začne přinášet to ovoce. A tím ovocem úplně nemyslím jablka a hruška. Tím ovocem jsou peníze. Protože peníze hýbou světem.
A tak tedy, pokud jsme hodné děti a nepolevíme ve svém snažení, tak se výsledky začnou promítat do našeho života. Lidi nás znají, obdivují naši práci, jsou šťastní za naše plody. A to je přece skvělé.
Nicméně, nehledě na to, kdo jsme a co děláme, tak se jednoho hezkého dne může stát to, že nám naše tělo a mysl prostě vypoví službu. A jediná mantra, která nám běží v hlavě v procesu schůzek a obchodních jednání zní " nasrat"
Prostě - nasrat.
Spousta lidí v tomto momentu zjistí, že je čas se projevit nějak umělecky. Art. To zní přece super. Malování, kresba, tetování, psaní..vždyť to vlastně všichni k tomu životu tak nějak potřebujeme.
Ale co se stane s těmi, co už celým tímto mantíriem prošli a vlastně zjistili, že je nenaplňuje ani to, ani ono, a vlastně vůbec neví, co s tím životem mají dělat?
No - na to se asi všichni musíme zeptat místních bezdomovců.
Když se zeptám narovinu - když potkáváte bezdomovce, nebo jiné lidi, kteří nejsou tou "vaší" skupinou - mimochodem, nenechte se mýlit- to že teď žijete nějak, co je pro společnost příjemné a v pořádku, neznamená, že se jednoho krásného dne neprobudíte na jejich místě - jak se chováte ? Jak se cítíte? Je vám to jedno? Cítíte se být lepšími lidmi? Anebo je to prostě ubohej debil, kterej to prostě nezvládl? A proč? Znáte jeho příběh? Anebo vám to jen pomáhá si myslet, že jste prostě lepší?
Já nevím, já se jen ptám. Vím, jak se cítím já. A vím, že být člověkem není vůbec jednoduché. Vyznat se v té spletitosti slov, barev, situacích, náladách.. Jak? Nikdo nás to neučil.
Máme tendence odsuzovat. My všichni. Feťáci - spodina. Alkoholici - spodina. Nezaměstnaní - spodina. Lidé špatně oblečení- spodina. Muslimové - teroristi. Černoši - méně lidi. Asiati - hlupáci, které můžeme oslovovat tykáním.
Ty vole, světe, co se s tebou děje?
Píšu na český blog, tudíž mluvím k českému lidi. My všichni, nehledě na generaci, jsme vyrostli v jakémsi vakuu. V jakési představě o světě, který je černobílý. Je buď a nebo. Přátelé - není. Není.
Mluvím sama za sebe. Nejsem sluníčkář, nejsem ani člověk který by chtěl někoho soudit a už vůbec nejsem člověk, který by chtěl dělat rozdíly.
A proč ?
Protože nejsem blbá, a protože přemýšlím vlastní hlavou.
Chápu že je těžké si najít vlastní místo na světě. A chápu, že se cítíme všichni v ohrožení nad nějakou neznámou silou, která rozhoduje nad tím, zda naše domovy budou zítra bezpečné.
Ale to nebezpečí nepramení z určitých lidí.
To nebezpečí pramení z nevědomosti a předsudků.
To nebezpečí pramení z lidí, kteří volí nenávist nad zdravým rozumem.
A ten zdravý rozum, to je přátelé jediná cesta..
Jak se dostat ven z toho nekonečného kolotoče strachu.
Strach je největší nepřítel, protože nás nutí dělat věci, které jsou nepřirozené našemu srdci.
A ať muslim, Čech, Afričan nebo Asiat.
My všichni máme srdce.
A cítíme lásku.
Tak s ní pojďme pracovat.
Dokud není pozdě.
Lucia Rien
Kdo jsem já, a kdo jsi ty?
Řekněme, že dokážeme pochopit cokoliv. Dokážeme pochopit to, že nefungujeme v tom systému, ve kterém žijou všichni ostatní. A dokážeme sami sobě říct, že vlastně nechápeme o čem je život.
Lucia Rien
Vesmírné pravdy
Občas mě napadá, že bych asi měla něco předat mladším generacím, ačkoliv odmítám zakládat něco jako je TikTok. Budu tedy doufat, že pořád existují osoby, které umí číst. Co bych vzkázala svému dvacetiletému já?
Lucia Rien
Pravda je něco, co nechceš slyšet
Je poměrně jednoduché žít ve lži. Co si budem. Lež je krásná představa něčeho, co bychom si rádi dovolili. Lež je něco, co nám dovolí cítit věci, které bychom rádi zažívali. I když žijeme ve vězení.
Lucia Rien
Láska je velice krásné slovo
Život se mění a my s ním. Víte co je obrovský paradox? To, že lidi už dávno zapoměli na to, co je to láska.
Lucia Rien
Stoupá dým, a já stoupám s ním
Pamatuješ ten den, kdy bylo všechno jasné, jako průzračné ráno ? Pamatuješ ten pocit, kdy ti mořský vítr ošlehával tváře, a tobě patřil svět ?
Lucia Rien
Monology ze dna
Jaký by byl svět krásným místem, kdybych dokázala všechny své naučené teorie přivést do praxe. Kdyby čas přestal být směrodatným, kdyby neexistovala čísla na bankovních účtech a kdybych si mohla vybrat u narození kým chci být.
Lucia Rien
Nosnost křehké duše
Už mě dávno přesla představa o tom, že jsem něco víc. Že mojí existencí se změní svět. Že já budu ta, která bude jednoho hezkého dne na předních stránkách novin. Ne, nejsem Greta a nejspíš ani nikdy nebudu. Moje cíle jsou níž.
Lucia Rien
Roztáhni křídla a leť
Chci být. Někdy ani nemusím chtít úplně být tou vysněnou bytostí. Spisovatelkou. Umělkyní. Vílou. Ženou. Přítelkyní. Inspirací. Vůdcem. Někdy mi totiž stačí, jen kdybych mohla být.
Lucia Rien
Jakou sílu má psané slovo?
Nemám ponětí o tom, jakým směrem se ubírají vaše životy. Možná tak nějak nevíte kam se vrtnout stejně jakou já a možná taky přemýšlíte nad tím, zda ta vaše cesta náhodou není v umění. Ve psaní. V tom že máte světu co říct.
Lucia Rien
I cesta může být cíl
Teplý letní večer. Takový ten, na který se nezapomíná. Kdysi dávno by byl plný emocí a špatných rozhodnutí. Alkoholu. S vidinou rána, kdy se budu mlátit do hlavy, protože se vzbudím tam, kde nemám. Teď je ten večer jiný. Zvláštní.
Lucia Rien
Všichni jsme jedno
Být někým je nekonečná práce. Co to vlastně znamená být "někdo"? Je to ta verze Vás samotných, která touží po tom být vidět? Nebo je to prostě o tom "něco" dokázat? A co je to něco? Děti, kariéra, rodina? Nebo falešní followers?
Lucia Rien
Vesmíre, co mi to děláš ?
Tak zhruba před dvěma lety jsem seděla ve svém berlínském bytě, byla jsem zdeptaná jako debil, protože ten, kdo mi tehdá připadal jako střed mého světa o mě neměl zájem. Věci se mění. A svět taky. A my s ním.
Lucia Rien
Austrálie. Země zaslíbená. Nebo ne?
Mnozí z vás si možná pokládali otázku, jaké je to na druhé straně? U klokanů? Možná vás už nebaví systém naší republiky, a možná taky prostě chcete změnu. Možná jste prostě zvědaví. A možná by jste rádi slyšeli upřímnou zpověď..
Lucia Rien
(Ne)moc přítomného okamžiku
Žiju jako ve snu, ale spát se mi nechce. Vnímám tvůj pohyb, tak tiše a lehce. Plížíš se kolem, a občas mě zasáhneš silněji než bumerang. Vržený sice opatrně, ale tak přesně, že zasáhne to nejniternější JÁ. To které touží.A pláče.
Lucia Rien
Všichni žijeme ve snu
..a ne vždycky ten sen musí být noční můra. Někdy ten život může být přesně takový, jaký jsme si ho vysnili. Ale občas se prostě stává, že to, co bylo našim snem dříve, se stane realitou.A my už ten sen vlastně tak úplně nechceme.
Lucia Rien
V zajetí
Svoboda. Je? Existuje vůbec? Je někdo z nás doopravdy svobodný? Co to vlastně znamená svoboda? A proč po ní tak neskonale toužím? Poradí mi někdo návod na život? A ve své podstatě.. O co tady sakra jde?
Lucia Rien
Prokletí hvězdných dětí
Nevím kdo jsi, nevím, kudy vedou tvé kroky a nevím jak se vypořádáváš s běžností všedního dne. Jediné co vím, že tam někde jsi. Že v tom nejsem sama. Že to nejsem jen já, kdo čeká na zázrak. Nejspíš je to tak. Jsme děti hvězd.
Lucia Rien
Ve jménu lásky a dalších nesmyslů
Každým nádechem, každým pohybem, každým pocitem...celým svým bytím se snažím dostat kupředu. Někam kupředu. Paradoxní na tom je, že i když si myslím, že mířím kupředu, tak vlastně vůbec nevím kam mířím. A asi se to ani nedozvím.
Lucia Rien
Sen
Vlastně všechno co mi zbylo je sen. Sen o dokonalosti momentu, kdy se opět shledáme. Žiju ve snu, probouzím se do reality, ze které unikám tím, co jiní považují za realitu. Světe, proč jsi to dopustil? Proč se z nás stalo stádo?
Lucia Rien
Všechno je jedno
Výkříkem do tmy se snažím probudit ve svých žilách alespoň trochu života. Trochu toho pocitu, který jsem zažívala, když jsem nechala věci jen tak volně plynout, a všechno bylo v pořádku. Byli jsme já a ty, a všechno bylo jedno.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 128
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 463x