Život je někdy tak trochu k-u-n-d-a. Vážně.

Možná nepotřebuju urazit dvacet tisíc kilometrů abych našla sama sebe. Možná potřebuju urazit těch kilometrů mnohem víc proto, abych se mohla ztratit. A možná, ale to opravdu jen možná, se prostě potřebuju ztratit. 

Stojím na hoře, která vlastně ani není hora. Hodím pěknou fotku na Instáč, a tím jsem splnila svůj sociální status. Yaaay!

Jsem dvacet tisíc kilometrů od místa, které bych mohla asi nazývat domovem. Sedím na balkoně v bytě, který je zdánlivě luxusní, ale vlastně neslibuje ani kvalitní spánek. Což je špatně, a tak trochu mě to sere. Protože co si budeme nalhávat, na Instagramu to všechno vypadá jako cool pohoda prostě. Tak jsem se dostala do Austrálie, jsem tady. A co dál ? 

Věci se mění. Mění se každý den. I já se měním. Ale ne nějak moc. Vlastně skoro vůbec. Mé tělo se mění .Moje mysl se mění. Ale můj základ zůstává stejný. A pořád sním o těch věcech jako před pěti, deseti, dvaceti lety. Pořád mám ten stejný sen. Ten sen je realizovatelný. A já si tak pomalu stoupám nahoru po s schůdkách, které mě k němu dovedou. 

Co si budeme nalhávat, jsou dny, kdy jsem sama proti sobě. Bydlím ve městě. Ty vole, jakoby proč? Nepatřím tu. Vlastně vůbec nevím, co tady dělám. Brodím se lidmi, brodím se tou energií tak těžce, jakobych vlastně vůbec nevěděla kudy moje kroky směřují. Skvělé na tom všem je to, že věřím vesmíru, že mě povede. Že mi dá ten směr, tu sílu. Že budu vědět. A věřit. 

A pak jsou takové ty chvíle, které bych nazvala velmi jednoduše "mám v p..i." Je to tak, a nejinak. Myslím, že v tuhle chvíli mě pochopí všichni cestovatelé. Jsem v zemi, která slibuje mnohé. Možná tohle je ono. Možná teď konečně to bude fungovat. Ale co ? Štěstí? Láska? Peníze? Ty vole. Ne. 

Říkám si, o čem tohle celý vlastně je. Poznala jsem miliardu lidí. Viděla jsem hromadu míst. Cítila jsem věci, co bych asi normálně necítila. Ale kdoví? Možná by to bylo jinak. Možná bych teď měla hromadu dětí, a viděla věci tak nějak přirozeně. A moje srdce je plné lásky, jako vždy. 

Možná tohle bude trochu hlubší. Jednoho dne jsem potkala člověka, který mi nic nesliboval. Nic mi nikdy ani neslíbí, a stejně ho miluji. Stejně je pánem mého srdce. Proč? Protože vím, že je to stejně uplně jedno. Slib je železná košile. Vážně ? Kolik z vás dokáže rozehřát železo? 

Já jo.