Naleštěná bída
Je mnohem jednodušší se utápět ve vlastním srabu. Je to mnohem jednodušší, než se snažit stavět zase zpátky na nohy, na kterých jsem nestála ani předtím, ani tehdy, kdy všechno vypadalo, že je tak, jak má být. Mým životem se prolínají bytosti, převážně mužského rodu, které vedou moje kroky tam, kde už to nejsem já. Kde se bojím přiznat sama sobě, že mi něco nejde. Nebo že, nedejbože, něco neumím, nezvládnu. Že potřebuju jejich náruč. Že ta maska nezávislé a tvrdé ženy je vlastně v pořádku. Pak po večerech stírám slzy nakreslené fixem na zrcadlo, slzy, které by měly přijít a už dlouho nepřichází. Nepřichází, protože si myslí, že jich není potřeba.
Proč se zamilovávám do každé ženy, která se na mě jen podívá. Která mi věnuje trochu pozornosti. Ptá on, ten, který byl obdařen věčným svitem neposkvrněné mysli. Ach, chlapče zlatý. Jak já ti rozumím. Ale mimoto, mám ještě spoustu dalších otázek. Otázek, na které se nečekaně můžu ptát jen sama sebe.
Ze semene kopřivy nevyroste slunečnice, říkají. Já roky plavala proti proudu. Proti proudu, který je mým osobním oceánem. Můj oceán nezná hranice. Neví, kde je ta linie, která mi má ukázat, že nejsem tou domnělou slunečnicí, i když se sama sebe snažím přesvědčit, že mi nenáleží běžný život. Že nemůžu, a nechci žít od pondělí do pátku. Že pro mě není rodinný život. Tohle jsem si myslela, dokud jsem nepotkala tebe.
Jsi a přitom nejsi. Jako spousta mužů před tebou žiješ v mých myšlenkách, představách, obrazech. Byl nám dán společný čas, který byl tak krátký, jako mávnutí křídel motýla, který stále věří v existenci tohoto světa. Který i přes veškerou bolest světa sám sobě dovolit být šťastný a svobodný.
Bojím se tě, a bojím se tvé existence. Zase mě miluješ, zase miluji já tebe. Jsi tak blízko, a přitom nejdál. Zase jsem si dovolila utopit se ve tvých očích. Říkáš mi dítě světla, a poskytuješ mi ochranu. Tu ochranu, která mi brání zapomenout na to, že jsem možná jen kopřiva.
Ačkoliv, teď mě tak napadá. Proč nebýt kopřivou? Co je na kopřivě špatného? Nic. Je silná, přežívá, roste. Její síla je skrytá v nenápadnosti zelené, která ale zároveň udržuje nás všechny naživu. Je dobré býti kopřivou. A kdo vlastně ví, zda toužíš po slunečnici?
Tancuji po špičkách mezi sněním a realitou, jako každý den mého života. Nevím proč, ale uvnitř sebe cítím, že jsi muž, který mi dokáže splnit moje představy o tobě. Který ví, co chci. To, že se s tebou chci ráno probudit celá od barev v prázdné místnosti. A ano, tu tvář umazanou od bahna máme právě od toho, že se ukládáme pod hvězdami ke spánku po celodenní stavbě našeho společného života. Pořád jsem měla představu, že pro tyto sny musím být jiná, lepší. Že mě takovou, jaká opravdu jsem, chtít nebudeš, že nestojím za to. Teď je všechno jinak.
Sedím v kuchyni, a vidím sama sebe před dvaceti lety, vidím tu malou Lucii, která žila ve světě, který si musela vysnít, aby v něm mohla fungovat bez psychické újmy. A tak nějak snila, že jednoho hezkého dne přijde den, kdy ten život bude moct doopravdy žít.
Ta malá Lucie se postupem času ztratila v představě, že opravdový život se skrývá v podobě úspěchu. V tom, že vás lidé okolo poklepou po rameni za to, co jste dokázali. Že mi závidí svobodu, kterou jsem si dovolila žít. Že to, co ukazuju okolo, je moje realita. A tak nějak jsem zapoměla, že je to jenom naleštěná bída, které se denně směju na sociálních sítích.
Teď už vím, že to tak není. Že prostě stačí to, když vím, že si mám večer kde lehnout. Že mám co jíst, že si můžu vybrat, kam půjdu, to že cítím, že mě pod nohama studí tráva. Tak nějak cítím, že to je to, co té malé Lucii dlužím. A co ji nemůžu odepřít.
A že ji musím dovolit si snít dál své sny.
To, že vím, že my dva spolu jednou přejdeme poušť.
A to, že moje srdce není ztraceno.
Že se občas schová, jistě.
Ale ono se zase najde.
Doufám.
Lucia Rien
Kdo jsem já, a kdo jsi ty?
Řekněme, že dokážeme pochopit cokoliv. Dokážeme pochopit to, že nefungujeme v tom systému, ve kterém žijou všichni ostatní. A dokážeme sami sobě říct, že vlastně nechápeme o čem je život.
Lucia Rien
Vesmírné pravdy
Občas mě napadá, že bych asi měla něco předat mladším generacím, ačkoliv odmítám zakládat něco jako je TikTok. Budu tedy doufat, že pořád existují osoby, které umí číst. Co bych vzkázala svému dvacetiletému já?
Lucia Rien
Pravda je něco, co nechceš slyšet
Je poměrně jednoduché žít ve lži. Co si budem. Lež je krásná představa něčeho, co bychom si rádi dovolili. Lež je něco, co nám dovolí cítit věci, které bychom rádi zažívali. I když žijeme ve vězení.
Lucia Rien
Láska je velice krásné slovo
Život se mění a my s ním. Víte co je obrovský paradox? To, že lidi už dávno zapoměli na to, co je to láska.
Lucia Rien
Stoupá dým, a já stoupám s ním
Pamatuješ ten den, kdy bylo všechno jasné, jako průzračné ráno ? Pamatuješ ten pocit, kdy ti mořský vítr ošlehával tváře, a tobě patřil svět ?
Lucia Rien
Monology ze dna
Jaký by byl svět krásným místem, kdybych dokázala všechny své naučené teorie přivést do praxe. Kdyby čas přestal být směrodatným, kdyby neexistovala čísla na bankovních účtech a kdybych si mohla vybrat u narození kým chci být.
Lucia Rien
Nosnost křehké duše
Už mě dávno přesla představa o tom, že jsem něco víc. Že mojí existencí se změní svět. Že já budu ta, která bude jednoho hezkého dne na předních stránkách novin. Ne, nejsem Greta a nejspíš ani nikdy nebudu. Moje cíle jsou níž.
Lucia Rien
Roztáhni křídla a leť
Chci být. Někdy ani nemusím chtít úplně být tou vysněnou bytostí. Spisovatelkou. Umělkyní. Vílou. Ženou. Přítelkyní. Inspirací. Vůdcem. Někdy mi totiž stačí, jen kdybych mohla být.
Lucia Rien
Jakou sílu má psané slovo?
Nemám ponětí o tom, jakým směrem se ubírají vaše životy. Možná tak nějak nevíte kam se vrtnout stejně jakou já a možná taky přemýšlíte nad tím, zda ta vaše cesta náhodou není v umění. Ve psaní. V tom že máte světu co říct.
Lucia Rien
I cesta může být cíl
Teplý letní večer. Takový ten, na který se nezapomíná. Kdysi dávno by byl plný emocí a špatných rozhodnutí. Alkoholu. S vidinou rána, kdy se budu mlátit do hlavy, protože se vzbudím tam, kde nemám. Teď je ten večer jiný. Zvláštní.
Lucia Rien
Všichni jsme jedno
Být někým je nekonečná práce. Co to vlastně znamená být "někdo"? Je to ta verze Vás samotných, která touží po tom být vidět? Nebo je to prostě o tom "něco" dokázat? A co je to něco? Děti, kariéra, rodina? Nebo falešní followers?
Lucia Rien
Vesmíre, co mi to děláš ?
Tak zhruba před dvěma lety jsem seděla ve svém berlínském bytě, byla jsem zdeptaná jako debil, protože ten, kdo mi tehdá připadal jako střed mého světa o mě neměl zájem. Věci se mění. A svět taky. A my s ním.
Lucia Rien
Austrálie. Země zaslíbená. Nebo ne?
Mnozí z vás si možná pokládali otázku, jaké je to na druhé straně? U klokanů? Možná vás už nebaví systém naší republiky, a možná taky prostě chcete změnu. Možná jste prostě zvědaví. A možná by jste rádi slyšeli upřímnou zpověď..
Lucia Rien
(Ne)moc přítomného okamžiku
Žiju jako ve snu, ale spát se mi nechce. Vnímám tvůj pohyb, tak tiše a lehce. Plížíš se kolem, a občas mě zasáhneš silněji než bumerang. Vržený sice opatrně, ale tak přesně, že zasáhne to nejniternější JÁ. To které touží.A pláče.
Lucia Rien
Všichni žijeme ve snu
..a ne vždycky ten sen musí být noční můra. Někdy ten život může být přesně takový, jaký jsme si ho vysnili. Ale občas se prostě stává, že to, co bylo našim snem dříve, se stane realitou.A my už ten sen vlastně tak úplně nechceme.
Lucia Rien
V zajetí
Svoboda. Je? Existuje vůbec? Je někdo z nás doopravdy svobodný? Co to vlastně znamená svoboda? A proč po ní tak neskonale toužím? Poradí mi někdo návod na život? A ve své podstatě.. O co tady sakra jde?
Lucia Rien
Prokletí hvězdných dětí
Nevím kdo jsi, nevím, kudy vedou tvé kroky a nevím jak se vypořádáváš s běžností všedního dne. Jediné co vím, že tam někde jsi. Že v tom nejsem sama. Že to nejsem jen já, kdo čeká na zázrak. Nejspíš je to tak. Jsme děti hvězd.
Lucia Rien
Ve jménu lásky a dalších nesmyslů
Každým nádechem, každým pohybem, každým pocitem...celým svým bytím se snažím dostat kupředu. Někam kupředu. Paradoxní na tom je, že i když si myslím, že mířím kupředu, tak vlastně vůbec nevím kam mířím. A asi se to ani nedozvím.
Lucia Rien
Svět se mění a my s ním
Foukám do popela, který se rozlétává na všechny světové strany. Foukám do něj stejně, jako jednou někdo foukne do toho prachu, který zbyde po mě. Člověče, prach jsi, a v prach se obrátíš.
Lucia Rien
Sen
Vlastně všechno co mi zbylo je sen. Sen o dokonalosti momentu, kdy se opět shledáme. Žiju ve snu, probouzím se do reality, ze které unikám tím, co jiní považují za realitu. Světe, proč jsi to dopustil? Proč se z nás stalo stádo?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 128
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 463x