Vím co chci, a ono to nejde.
Nevím jak u vás, ale u mě v životě přišla taková malá krize. Navenek se zdá všechno v pořádku. Instagram nakrmen, píšu na Macovi venku na zahradě u svého bytu v Berlíně, piju pivo, a nechcípám hlady. Tohle všechno je docela okej.
Ačkoliv, dle Maslovovy pyramidy by měl přijít teď ten moment, kdy bych měla krmit to něco uvnitř. Kdy už jen ty hezký fotky na Instáči prostě nestačí, a duše prahne po něčem opravdovějším. A jak už to u žen v mém věku bývá, přichází ona dedukce nad tím, cože to vlastně chci.
Jakoby spisovatelka, jasný. Píšu knihu. Moje psaní knihy vypadá zhruba takhle: Ráno vstanu, protřu oči, umyju si zuby, umyju nádobí, uklidím si pokoj, z jehož podlahy by se dalo pomalu jíst, hodím si půlhodinu Pozdravu slunci, pak si vyběhnu zaběhat, už je čas oběda, tak uvařím, pojím, notebook se vyčítavě dívá, tak ho přesunu na balkon, ty vole, svítí moc slunko, čas na Family guy, jeden díl, druhý, třetí, no vlastně, já bych si měla v tom Berlíně najít "pořádnou" práci, tak si sednu k vyhledávači, jeden job, druhý, třetí, tohle mě nebaví, tohle se mi nelíbí, tak tady to pošlu, ti se určitě ozvou, ukaž co se děje na Facebooku, tyvole, tohle musím okomentovat, zkouknu Instagram, jo dobře, tak já jdu psát. Sednu k počítači, do toho mi napíše kámoška, hele, ještě jsi mi neposlala ten týdny slibovaný článek, okej, tak si sednu, napíšu, vím že stojí za prd, protože vlastně tak nějak všechno teďka stojí za prd, pak si sednu znova k počítači, napíšu dvě věty, buch, oznámení na Whatsappu, nejdeme ven? Hele tak jo.
Pak si teda dovolím odkráčet směrem k filmovému muzeu, protože jdu "jakoby nabrat inspiraci". Moje inspirace skončí tím, že si koupím dvě piva, vybleju svoje strasti kamarádce, napíšu pár trotlům z Tinderu a u toho jsme opět skončili.
Hele, já vím, že nic není nahned a že s tímhle problémem se potýkal asi každej spisovatel. Nicméně, pořád mi není jasné, jak ti všichni autoři bestsellerů dokázali skloubit práci( a to se teda v mém případě bohužel stále týká toho poblblého gastra, protože co si budeme nalhávat, moje němčina rozhodně není na úrovni nového (a lepšího) podání Mein Kampf. Otázkou zůstává, jak z toho ven? Jak si nastavit tu hlavu podle kuchařek na šťastný život, jakože prostě se zítra vzbudím, v hlavě si odehraju prvních pár vět podle nastavení Čtyř dohod a všechno bude okej?
Jak to doprdele dělají všechny ty šťastný xichty, co pozoruju na Instagramu? Kde je ta mezera mezi tím, že tu zrovna sedím na trávě za barákem a piju levný pivo a tím, abych se fotila na pláži s kokosovým ořechem a u toho házela hashtagy typu #my life #hapiness #lovemylife a podobný sračky? Protože, s prominutím, když dorazím domů po osmihodinovém obskakování hipsterské smetánky, chce se mi tak maximálně blejt.
Pak se taky ptám kohosi, o kom radši vlastně nechci ani nic vědět, jak je to sakra možné, že mi dovolil se zamilovat do člověka, který je stejný impossible dream pro mě, jako ten, o kterém zpívá? Proč mi prostě nenadělil jakéhosi Jožku z dědiny, kterému budou tyhle věci prostě úplně u prdele ?
Drsné, říkáte? A schovávám za tím své opravdové já? Jo. A co jako. Protože teď zrovna v tuhle chvíli se mi nechce být femme fatale. Teď chci být proste nasraná, protože si nedokážu svůj vesmír nastavit tak, jak chci.
Rady, tipy, triky?
Pojďte do mě.
Lucia Rien
Kdo jsem já, a kdo jsi ty?
Řekněme, že dokážeme pochopit cokoliv. Dokážeme pochopit to, že nefungujeme v tom systému, ve kterém žijou všichni ostatní. A dokážeme sami sobě říct, že vlastně nechápeme o čem je život.
Lucia Rien
Vesmírné pravdy
Občas mě napadá, že bych asi měla něco předat mladším generacím, ačkoliv odmítám zakládat něco jako je TikTok. Budu tedy doufat, že pořád existují osoby, které umí číst. Co bych vzkázala svému dvacetiletému já?
Lucia Rien
Pravda je něco, co nechceš slyšet
Je poměrně jednoduché žít ve lži. Co si budem. Lež je krásná představa něčeho, co bychom si rádi dovolili. Lež je něco, co nám dovolí cítit věci, které bychom rádi zažívali. I když žijeme ve vězení.
Lucia Rien
Láska je velice krásné slovo
Život se mění a my s ním. Víte co je obrovský paradox? To, že lidi už dávno zapoměli na to, co je to láska.
Lucia Rien
Stoupá dým, a já stoupám s ním
Pamatuješ ten den, kdy bylo všechno jasné, jako průzračné ráno ? Pamatuješ ten pocit, kdy ti mořský vítr ošlehával tváře, a tobě patřil svět ?
Lucia Rien
Monology ze dna
Jaký by byl svět krásným místem, kdybych dokázala všechny své naučené teorie přivést do praxe. Kdyby čas přestal být směrodatným, kdyby neexistovala čísla na bankovních účtech a kdybych si mohla vybrat u narození kým chci být.
Lucia Rien
Nosnost křehké duše
Už mě dávno přesla představa o tom, že jsem něco víc. Že mojí existencí se změní svět. Že já budu ta, která bude jednoho hezkého dne na předních stránkách novin. Ne, nejsem Greta a nejspíš ani nikdy nebudu. Moje cíle jsou níž.
Lucia Rien
Roztáhni křídla a leť
Chci být. Někdy ani nemusím chtít úplně být tou vysněnou bytostí. Spisovatelkou. Umělkyní. Vílou. Ženou. Přítelkyní. Inspirací. Vůdcem. Někdy mi totiž stačí, jen kdybych mohla být.
Lucia Rien
Jakou sílu má psané slovo?
Nemám ponětí o tom, jakým směrem se ubírají vaše životy. Možná tak nějak nevíte kam se vrtnout stejně jakou já a možná taky přemýšlíte nad tím, zda ta vaše cesta náhodou není v umění. Ve psaní. V tom že máte světu co říct.
Lucia Rien
I cesta může být cíl
Teplý letní večer. Takový ten, na který se nezapomíná. Kdysi dávno by byl plný emocí a špatných rozhodnutí. Alkoholu. S vidinou rána, kdy se budu mlátit do hlavy, protože se vzbudím tam, kde nemám. Teď je ten večer jiný. Zvláštní.
Lucia Rien
Všichni jsme jedno
Být někým je nekonečná práce. Co to vlastně znamená být "někdo"? Je to ta verze Vás samotných, která touží po tom být vidět? Nebo je to prostě o tom "něco" dokázat? A co je to něco? Děti, kariéra, rodina? Nebo falešní followers?
Lucia Rien
Vesmíre, co mi to děláš ?
Tak zhruba před dvěma lety jsem seděla ve svém berlínském bytě, byla jsem zdeptaná jako debil, protože ten, kdo mi tehdá připadal jako střed mého světa o mě neměl zájem. Věci se mění. A svět taky. A my s ním.
Lucia Rien
Austrálie. Země zaslíbená. Nebo ne?
Mnozí z vás si možná pokládali otázku, jaké je to na druhé straně? U klokanů? Možná vás už nebaví systém naší republiky, a možná taky prostě chcete změnu. Možná jste prostě zvědaví. A možná by jste rádi slyšeli upřímnou zpověď..
Lucia Rien
(Ne)moc přítomného okamžiku
Žiju jako ve snu, ale spát se mi nechce. Vnímám tvůj pohyb, tak tiše a lehce. Plížíš se kolem, a občas mě zasáhneš silněji než bumerang. Vržený sice opatrně, ale tak přesně, že zasáhne to nejniternější JÁ. To které touží.A pláče.
Lucia Rien
Všichni žijeme ve snu
..a ne vždycky ten sen musí být noční můra. Někdy ten život může být přesně takový, jaký jsme si ho vysnili. Ale občas se prostě stává, že to, co bylo našim snem dříve, se stane realitou.A my už ten sen vlastně tak úplně nechceme.
Lucia Rien
V zajetí
Svoboda. Je? Existuje vůbec? Je někdo z nás doopravdy svobodný? Co to vlastně znamená svoboda? A proč po ní tak neskonale toužím? Poradí mi někdo návod na život? A ve své podstatě.. O co tady sakra jde?
Lucia Rien
Prokletí hvězdných dětí
Nevím kdo jsi, nevím, kudy vedou tvé kroky a nevím jak se vypořádáváš s běžností všedního dne. Jediné co vím, že tam někde jsi. Že v tom nejsem sama. Že to nejsem jen já, kdo čeká na zázrak. Nejspíš je to tak. Jsme děti hvězd.
Lucia Rien
Ve jménu lásky a dalších nesmyslů
Každým nádechem, každým pohybem, každým pocitem...celým svým bytím se snažím dostat kupředu. Někam kupředu. Paradoxní na tom je, že i když si myslím, že mířím kupředu, tak vlastně vůbec nevím kam mířím. A asi se to ani nedozvím.
Lucia Rien
Svět se mění a my s ním
Foukám do popela, který se rozlétává na všechny světové strany. Foukám do něj stejně, jako jednou někdo foukne do toho prachu, který zbyde po mě. Člověče, prach jsi, a v prach se obrátíš.
Lucia Rien
Sen
Vlastně všechno co mi zbylo je sen. Sen o dokonalosti momentu, kdy se opět shledáme. Žiju ve snu, probouzím se do reality, ze které unikám tím, co jiní považují za realitu. Světe, proč jsi to dopustil? Proč se z nás stalo stádo?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 128
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 463x