Because we are infinite

Tak jakoby sedíš, povídáš si s člověkem, kterého bys vlastně neměla znát, a měla by začít nová story. Měla by začít story o tom, jak jsme se my dva potkali. Bohužel, ta story už začala dávno. 20. srpna 2015.

Je to trochu divné, pořád o tobě povídat. Ale.. co lepšího se mi v životě stalo? Jakoby asi strašná spousta věcí, jakože třeba jsem byla schopná mít bublifuk. Takový ten velký bublifuk, se kterým jsem foukala své sny napříč světem a věřila tomu, že jednou někdo pochopí, že ty bublinky nejsou jen bublinky, ale morseovka. Která napříč klasickému vnímání teček a čárek vysílá do světa tu větu: Miluj mě. 

A ty mě miluješ. Už se to stalo. Říkám si - asi jsem doufala v něco jiného, v interakci, která zahrnuje děti, rodinu a společné žití. Neříkám, že to tak jednou nebude. Ale realitní obraz který vysíláme, vypadá maličko jinak. 

I kdybych měla za pár sekund zemřít, na tuhle chvíli nezapomenu. Víš, ke štěstí mi stačí, aby jsi byl štastný. Nezáleží mi na tom, kde a s kým a jak. A tohle je jediná šedá šmouha na tom, co jsem ti kdy řekla. V tu chvíli jsem ti bezelstně a čistě lhala. 

Dvacet šest let jsem čekala na někoho, jako jsi ty. V mém životě byli muži, ano - a pořád jsou. Rojí se kolem jako včely, které čekají na výkvět těch pampelišek inside me. Ty včely opylovájí život - stejně jako jsi ho ty vzbudil ve mě. Díky tobě vím, že sny nejsou jen sny, je to realita, kterou si můžu vytvořit, když budu chtít. 

Kráčíme vedle sebe, dvě bytosti - dvě plus na baterii, která by ráda zažehla světlo. Vím, že jsi fascinován mnou, mojí energií, mojí láskou, mou bytostí - ale stejně to není enough pro to, abych si ustála místo po tvém boku. 

Když dorazíme na místo, které je pro mě posvátné, místo, které mi umožnilo znova žít - v tu chvíli vím, že to cítíš se mnou, že v tuhle chvíli není žádná další mlha, která skrývá tvoji opravdovou bytost, která skrývá to, co na tobě opravdu miluji- tebe. To, jak se stavíš ke světu, to, jak příjímáš všechno, co do tvého života patří- a to, jak mě objímáš a říkáš že mě miluješ. 

To, jak zapomínáš, kdo jsi. To, že je ti jedno, že je kolem nás nějaký svět. Já se ti otevírám a ty to přijímáš se vším a pak padne věta.

"I know, we are friends forever".

Tahle věta tak trochu zadusí mé představy. Zadusí to, že mě třeba jednou budeš vidět jako ženu. Jako ženu, která s tebou chce sdílet i to, když smrkáš do rukávu a myslíš si, že to nikdo nevidí. 

Jen pár dní, a můj mateřský jazyk se pro mě stane minulostí. Vydávám se na cestu, odkud není návratu a mým jediným společníkem bude pocit, že láska existuje. 

Díky tobě. 

Jen díky tobě.